II. ÚS 2336/09
II.ÚS 2336/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. I. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 17 Co 151/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto: "ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se ustanovenému právnímu zástupci žalobce Mgr. I. Š., advokátovi, přiznává odměna za zastupování a hotové výdaje s tím spojené v celkové výši 150 002,- Kč."

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší odměny mu přiznané výrokem II. napadeného usnesení (stěžovatel tvrdí, že odměna mu měla být přiznána ve výši 294.706,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení skutkových okolností, a to ani v případech, že by s takovým hodnocením nesouhlasil. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Dále Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.

Výrok II. napadeného usnesení o odměně stěžovateli je řádně odůvodněn, není v něm obsažena nelogičnost, neracionalita v intenzitě extrémnosti, což až by mohlo značit svévoli, a tudíž i kasační zásah Ústavního soudu.

Není pravdou, že by výrok II. napadeného usnesení odvolacího soudu "nebyl žádným způsobem konkrétně zdůvodněn", jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Odvolací soud totiž uvedl, že "Odměnu a paušální náhradu za ostatní požadované úkony právní služby, zejména za porady s klientem, odvolací soud právnímu zástupci žalobce nepřiznal, neboť jejich uskutečnění a účelnost nebyly zástupcem žalobce doloženy."

Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nedoložil uskutečnění "ostatních úkonů právní služby", není v extrémním nesouladu s obsahem spisu, a ostatně ani stěžovatel toto netvrdí. Stěžovatel ani netvrdí, kdy a jaké konkrétní důkazy o uskutečnění "ostatních úkonů právní služby" zaslal odvolacímu soudu (ve spise je uveden pouze "seznam provedených činností", sepsaný stěžovatelem pro účely stanovení jeho odměny; "záznam o poradě s klientem" stěžovatel přiložil toliko k ústavní stížnosti, byť tvrdí v ústavní stížnosti rozpor s realitou).

Tím spíše závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nedoložil účelnost "ostatních úkonů právní služby", není v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Stěžovatel ani netvrdí opak, ani netvrdí, jak doložil požadovanou účelnost.

Stěžovatel konečně namítá, že "Soud by neměl posuzovat, zda některé úkony právní služby byly či nebyly účelné". Taková oponentura předestřená stěžovatelem však nemá ústavněprávní reflex již proto, že jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatel toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by jeho spor o pojetí odměny - co do jejího komponentu účelně uskutečněných úkonů právní služby - měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti rozhodnému právnímu názoru obecného soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor, který odvolací soud uplatnil, tj. že ustanovený právní zástupce nemá nárok na odměnu za neúčelné úkony právní služby, za excesivní (svévolný) pokládat zjevně nelze. Opačný názor by ostatně umožňoval hradit právnímu zástupci odměnu za neúčelné úkony, k čemuž lze nalézt stěží rozumný důvod. To vskutku smyslem odměny ustanovenému právnímu zástupci nemůže racionálně, spravedlivě být. Koneckonců i u náhrady nákladů řízení platí, že úspěšnému účastníku řízení přizná soud náhradu nákladů potřebných (pouze) k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.).

K odkazu stěžovatele, v podstatě pouze formálnímu, na čl. 9 Listiny, který měl být výrokem II. napadeného usnesení porušen, Ústavní soud uvádí stručně, že dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny se nejedná o nucenou práci nebo službu, pokud jde o jednání uložené zákonem k ochraně práv druhých; v případě ustanovení právním zástupcem účastníku řízení se tak nemůže jednat o nucenou práci, protože jde o postup stanovený zákonem, a to pro ochranu práv druhých (ve věci před obecnými soudy na ochranu práv žalobce). K tomu lze dodat, že nikoli každá ukládaná práce či služba jednotlivce může být kvalifikovaná jako "nucená" ve smyslu čl. 9 Listiny; za nucené práce nebo služby lze považovat jen takové, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana (a současně jejich nucený výkon představuje donucení administrativní povahy) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93].

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Na tomto základě, tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.