II. ÚS 233/05
II.ÚS 233/05 ze dne 12. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. W., právně zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 11 To 57/2004, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 20 T 18/2002, takto :
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán společně s dalšími 21 obžalovanými vinným z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona spáchaném ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let ve věznici s ostrahou a k propadnutí věcí. Trestného činu se měl dopustit tím, že jako člen organizované skupiny přechovával předměty sloužící k výrobě drogy pervitin (metamfetamin), sám vyrobil v blíže nezjištěném množství tuto látku a 6,5 g této látky přechovával, vyrobený pervitin dodával obžalovanému S. A. a dalším osobám v množství nejméně 500 g za nejméně 500 000 Kč, když obžalovanému A. prodal nejméně 61 g pervitinu. Obžalovaný W. se sám doznal, že vyráběl pervitin, ale v max. množství 60 g, nikoli v množství, které uváděla obžaloba. Pervitin prý vařil pouze pro sebe, ale nepopřel, že dodával i A., a to přibližně 30 g pervitinu.

Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl. V odvolání stěžovatel nesouhlasil s množstvím drogy, kterou měl vyrobit a navrhoval doplnit dokazování o zkoumání jeho duševního stavu. Odvolací soud zamítl s tím, že takový posudek již byl vypracován a konstatoval, že pořízená fotodokumentace a záznamy telefonických odposlechů dokumentují, že rozsah jeho trestné činnosti byl větší, než sám doznává.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména čl. 7 odst. 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel, který v ústavní stížnosti obsáhle popisuje, jakým způsobem a z jakého důvodu se dopustil trestné činnosti, opakuje, že se trestné činnosti dopustil, ovšem v rozsahu podstatně menším, než za jaký byl pravomocně odsouzen a nesouhlasí s konstatováním soudu, že byl členem organizované skupiny. Ze všech spoluobžalovaných se znal pouze s A. a jeho vztah s ním nenaplňoval znaky účastenství v organizované skupině a tvrdí, že pervitin nikdy nedistribuoval. Podle názoru stěžovatele je uložený trest zjevně nepřiměřený, soud nevzal v potaz polehčující okolnosti podle § 33 trestního řádu. Vazba uvalená na stěžovatele a její prodlužování byla odůvodňována zjevně nepravdivými argumenty, o něž pak byly opřeny také výroky rozsudku a byla mu odepřena adekvátní lékařská péče v důsledku čehož trpěl fyzicky, především však psychicky, což u něj vedlo k opakovaným pokusům o sebevraždu. Řízení předcházející napadeným rozhodnutím nebylo spravedlivé, byla porušena zásada rovnosti, neboť soud zcela uvěřil nepodloženým závěrům státní zástupkyně. Soud v odůvodnění rozsudku neakceptoval ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu i ve spojení s § 34, § 33, § 31 a § 23 trestního zákona, takže odůvodnění rozsudku je neúplné, nejasné a rozsudek v důsledku toho nepřezkoumatelný.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích i Vrchní soud v Praze. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel pouze opakuje námitky již dříve uplatňované v rámci trestního řízení. Soud provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. J. R. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s jehož závěry se ztotožnil a ze kterých vyplývá, že stěžovatel je schopen hodnotné účasti na trestním řízení a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly sice sníženy, ale v lehké míře a znalec neshledal nic, co by vzbuzovalo podezření na přítomnost psychotického onemocnění. Provedené důkazy soud hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Oproti obžalobě soud stěžovatelův skutek kvalifikoval nikoli jako trestné činy podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákona, ale výrazně příznivěji ve prospěch stěžovatele podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, resp. § 188a odst. 1 trestního zákona a tuto právní kvalifikaci ponechal nedotčenu i Vrchní soud v Praze, ačkoli rozhodoval i o odvolání státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze uvedl, že oba soudy při svém rozhodování vyšly z toho, že tvrzení obžaloby o množství drogy, s níž měl stěžovatel obchodovat, nebylo bezpečně prokázáno. Oba soudy však na základě provedených důkazů došly k závěru, že stěžovatel obchodoval s daleko větším množstvím drogy, než ve svých výpovědích přiznal. Nutno přitom zdůraznit, že právní kvalifikace jednání stěžovatele by zůstala stejná i v případě, že by soudy tvrzení stěžovatele o množství drogy uvěřily.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.

K námitce stěžovatele, týkající se množství drogy, kterou měl vyrobit a distribuovat, je nutno připomenout, že tato námitka tvořila podstatu jeho obhajoby před soudy obou stupňů. Soud I. stupně považoval na základě provedených důkazů (výslechy svědků, spoluobžalovaných, odposlechy telefonických hovorů a domovní prohlídky) za nepochybné, že stěžovatel vyrobil nejméně 500 g pervitinu, s čímž se posléze ztotožnil i soud odvolací. Tato námitka, i pokud by byla oprávněná, však nemá žádný vliv na právní kvalifikaci skutku, za který byl stěžovatel odsouzen, jak správně připomněl i Vrchní soud v Praze. Námitka stěžovatele, že nebyla vyslechnuta svědkyně Ilnická, není důvodná. Tato svědkyně vypovídala v přípravném řízení, v průběhu hlavního líčení nebylo zjištěno místo jejího pobytu, a proto nemohla být předvedena. Soud proto v souladu se zákonem přečetl její výpověď z přípravného řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byl její tehdejší výpovědi přítomen i JUDr. Šírek, obhájce stěžovatele. Proti přečtení její výpovědi nebyla vznesena žádná námitka a k jejímu obsahu nebylo žádných připomínek.ani námitka stěžovatele, že odvolací soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování o zkoumání jeho duševního stavu není důvodná, neboť před soudem I. stupně byl přečten znalecký posudek zpracovaný MUDr. J. R., který se duševním stavem stěžovatele zabýval.

S obhajobou všech obžalovaných, že netvořili organizovanou skupinu, se soudy obou stupňů rovněž řádně vypořádaly (str. 82 rozsudku krajského soudu). Podle soudu I. stupně vykazovalo jednání všech obžalovaných přímo typické znaky organizované skupiny. Odvolací soud se v tomto se závěry soudu nalézacího ztotožnil a dále je upřesnil. Podle judikatury se za organizovanou skupinu považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných fyzických osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, jejich vzájemná součinnost na trestné činnosti vykazuje určitou plánovitost, promyšlenost, koordinovanost úloh jednotlivých členů, čímž se celkově usnadňuje a zvyšuje možnost dosažení cíle, a tím i nebezpečnost činu pro společnost. K nebezpečnosti činu, jako materiálnímu znaku trestné činnosti, musí být naplněny znaky formální ve smyslu jejich dialektické jednoty. Z hlediska subjektivní stránky pak musí být pachatel prokazatelně srozuměn s tím, že organizovaná skupina ohrozí nebo poruší zájmy chráněné zákonem. Ke členství v organizované skupině se vztahuje zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého. Pachatel si musí být vědom vytvoření této skupiny s dalšími minimálně dvěmi fyzickými osobami. U organizované skupiny však není potřeba, aby se všichni její členové osobně znali, důležité je, že si nepochybně všichni museli být vědomi zainteresovanosti většího počtu osob na transakcích s drogami, což v daném případě bylo splněno.

Námitkami stěžovatele týkajícími se jeho vazby v přípravném řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť v průběhu trestního řízení měl stěžovatel možnost různými procesními prostředky (včetně ústavní stížnosti) proti jejímu uvalení nebo prodloužení brojit. Námitce, podle které měl soud porušit zásadu rovnosti tím, že převzal do rozsudku nepodložené závěry státní zástupkyně, nelze přisvědčit. Soud I. stupně, stejně jako soud odvolací, nevyhověly návrhu obžaloby ohledně právní kvalifikace skutku, který měl stěžovatel spáchat, a jeho jednání naopak kvůli některým nepodloženým a nedostatečně odůvodněným návrhům státní zástupkyně kvalifikovaly mírněji, než požadovala v obžalobě.

Lze tedy závěrem konstatovat, že obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.