II. ÚS 2328/13
II.ÚS 2328/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky CS TRANS s. r. o., se sídlem Radlická 663/28, Praha 5, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 276/2013-115 ze dne 22. 5. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 473/2011-88 ze dne 12. 4. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 128/2008-61 ze dne 19. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 Listiny.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu dopravy odškodnění nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Odboru dopravy krajského úřadu Středočeského kraje při rozhodování o její žádosti o udělení licence k provozování osobní autobusové přepravy na vybraných linkách. Nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že odbor dopravy založil své zamítavé rozhodnutí na nepravdivých informacích. Nemajetková újma pak měla spočívat ve vynaložení vysokého úsilí k tomu, aby stěžovatelka licenci získala, a v podnikání řady přípravných opatření. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že není dána odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup ani za nezákonné rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena nějaká otázka zásadního právního významu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení i důvody, pro které nebylo její žalobě vyhověno. S hodnocením věci soudy prvního a druhého stupně i soudu dovolacího nesouhlasí. Uvádí, že vadné nepravomocné rozhodnutí způsobilo prodloužení řízení, neboť proti němu musela podat odvolání, a v mezidobí došlo k takové změně poměrů, že její žádosti již nemohlo být vyhověno a důsledky původního vadného rozhodnutí tak nebyly napraveny. Má za to, že škoda jí vznikla průtahy způsobenými správním orgánem, neboť jednak nebyly dodrženy zákonné lhůty, a jednak bylo vydané rozhodnutí v rozporu se skutkovým stavem a právními předpisy. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by o její žádosti o udělení licencí bylo rozhodnuto včas a správně, musela by licenci obdržet bez jakéhokoliv omezení. Provedený výklad ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.), považuje za příliš formalistický a v rozporu s názorem vysloveným v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, sp. zn. II. ÚS 1774/08 a sp. zn. I. ÚS 1628/07 i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádává s odkazem na nález Pl. ÚS 18/01, přičemž se dle stěžovatelky s touto problematikou uspokojivě nevypořádává ani soud dovolací, který nadto v rozporu s právem na soudní ochranu z dovolacího přezkumu některé nastolené právní otázky vyloučil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v souvislosti s posuzováním otázek zásadního právního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval, zda napadený výklad příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. není interpretací natolik svévolnou, že by vybočovala z principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že příslušný dopravní úřad vydal rozhodnutí, jímž zamítl žádosti stěžovatelky o udělení licencí k provozování vnitrostátní veřejné linkové osobní dopravy, přičemž svá rozhodnutí opřel o skutečnosti, které neměly oporu ve správním spisu. Kvůli této vadě byla rozhodnutí následně odvolacím orgánem zrušena a věc byla vrácena správnímu úřadu k dalšímu řízení, v němž byly stěžovatelce licence vydány, ale s výraznými omezujícími podmínkami. Výkladem ustanovení § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pak soudy dovodily, že odpovědnost žalované není dána, neboť jestliže je správnímu orgánu vytýkáno, že svá rozhodnutí opřel o nepravdivé skutečnosti, jde o pochybení v procesu hodnocení skutkového stavu, které nemůže být nesprávným úředním postupem, protože se odráží v nesprávných rozhodnutích, která byla v odvolacím řízení zrušena. Z tohoto důvodu nemůže být dána ani odpovědnost za nezákonná rozhodnutí, neboť tato nikdy nenabyla právní moci. Uvedené řádně a srozumitelně odůvodněné závěry korespondují se závěry právní teorie i soudní praxe, na něž soud prvního stupně odkázal.

I Nejvyšší soud, byť odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, se relevantními argumenty stěžovatelky zabýval a ústavně konformně vysvětlil, proč jim nemohl přisvědčit. Ztotožnil se přitom s právními závěry vyslovenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, současně však konstatoval, že po skutkové stránce v nich šlo o zcela odlišné případy. S odkazem na svou judikaturu se vyslovil i ke stěžovatelkou naznačené právní otázce, zda víceinstanční rozhodování může představovat samo o sobě průtahy v řízení, a tudíž odpovědnostní titul ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a to přesto, že tuto otázku neshledal zásadně právně významnou z důvodu, že na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (stěžovatelka totiž v žalobě vymezila odpovědnostní titul jako nesprávný úřední postup spočívající v tom, že úřad postavil své rozhodnutí na nesprávných informacích, a na tomto tvrzení setrvala i po poučení dle § 119a o. s. ř).

Nejvyšší soud se věcí zabýval i z pohledu ústavněprávního, v této souvislosti odkázal nejen na svou judikaturu, ale i na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá nároky na náhradu nemajetkové újmy z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, jež v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, přičemž podmínky jeho aplikace upravují příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Pokud jde o samotný výklad těchto zákonných ustanovení, ten, jak bylo uvedeno výše, přísluší soudům obecným, zejména Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obecných soudů vykazovaly znaky nepřípustné libovůle.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 16. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.