II. ÚS 2323/09
II.ÚS 2323/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem Advokátní kanceláře v Náchodě, Karlovo náměstí 88, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2009 č.j.31 Ca 117/2007-68 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009 č.j. 5 Afs 109/2008-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst.1, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.

Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2007, č.j. 8951/07-1300-602331, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnuti Finančního úřadu v Žamberku ze dne 27. 6. 2005, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2002. Krajský soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2009, č.j. 5 Afs 109/2008-51, kterým byl zrušen předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 29. 8. 2008,

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že správce daně při provádění daňové kontroly zjistil, že stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty dle dokladů vystavených společností PALET STUDIO CZ s. r. o. (dále jen PALET STUDIO), která však v době vystavení dokladů resp. uskutečnění zdanitelných plnění, nebyla plátcem daně. Tímto došlo dle správce daně k porušení § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty) a daň vykazovanou na vstupu stěžovateli neuznal. Finanční ředitelství odvolání stěžovatele nevyhovělo.

Krajský soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu shodně dospěl k závěru, že pro uplatnění nároku na odpočet daně nebyly u stěžovatele splněny zákonné podmínky, neboť nebylo prokázáno, že přijatá zdanitelná plnění, ze kterých si stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně, deklarovaná na dokladech, uskutečnil plátce daně, popř. zda vůbec k uskutečnění zdanitelného plnění došlo.

V řízení bylo zjištěno, že společnosti PALET STUDIO byla zrušena registrace plátce daně z přidané hodnoty z důvodu neplnění povinností vyplývajících ze zákona o dani z přidané hodnoty. Společnost nebyla ani dobrovolným plátcem dle ust. § 5 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť v rámci řízení nebyly zjištěny okolnosti svědčící tomuto závěru. Z provedeného dokazování rovněž nebylo zjištěno, že by společnost fakticky překročila v rozhodném období zákonem stanovený obrat. Řešena byla i otázka případného nového provedení registrace, kterou však nebylo možné provést.

Stěžovatel namítá, že správce daně před rozhodnutím o zrušení registrace daně z přidané hodnoty pominul podstatnou skutečnost, tj. zda společnost PALET STUDIO dosahovala povinného obratu či nikoliv. Uskutečněním zdanitelného plnění se rozumí stav faktický, nikoli stav formálně právní. Tudíž závěr, že daňové doklady od dalších odběratelů nebyly osvědčeny jako důkazy, neboť je nebylo možné ověřit v účetnictví společnosti, nemůže založit předpoklad, že byl zjištěn stav faktický. Rovněž závěr, že zrušení registrace finančním úřadem pro soustavné neplnění povinností plátce daně z přidané hodnoty se nezakládá na okolnosti, že společnost mohla či nemohla v té době dosahovat obrat pro povinnou registraci k dani z přidané hodnoty.H.ak nebylo možné í registrace,

Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že pokud jakákoliv obchodní společnost nebo účetní jednotka nebude dodržovat zákony, je tento konkrétní daňový poplatník, nerespektující své základní daňové povinnosti ke státu, bez postihu a jakéhokoli zdanění, včetně sankcí trestní odpovědnosti vůči jednatelce. Správce daně přitom v uvedené věci ani nepodal dle § 8 odst.l tr. ř. trestní oznámení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále obecně uvádí, že vedle uvedených důvodů z hlediska ústavnosti jsou splněny i podmínky spočívající v nezákonnosti rozhodnutí vycházející z nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž soud vycházel, je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vadu měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud tedy není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, tzv."hodnotit" hodnocení důkazů, a to i kdyby by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Po faktickém započetí činnosti Nejvyššího správního soudu již Ústavní soud ani není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Pro rozhodnutí sporu vedeného před správními orgány a obecnými soudy bylo podstatné zjištění, zda společnost PALET STUDIO byla plátcem daně z přidané hodnoty a tedy, zda stěžovatel důvodně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Ústavní soud ověřil, že v tomto směru bylo provedeno podrobné hodnocení důkazů, na jejichž základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující správní orgány i soudy ve věci rozhodnout. Z obsahu napadených rozhodnutí i obsahu připojeného spisu rovněž vyplývá, že správní orgány i soudy se zabývaly možností faktického splnění zákonem stanoveného obratu v rozhodném období a za tímto účelem bylo provedeno i další dokazování. Správce daně se zabýval i návrhy stěžovatele na provedení důkazních prostředků prokazujících případné uskutečnění dalších obchodních případů jiných odběratelů společnosti PALET STUDIO, ale ani v těchto případech provedené a hodnocené důkazní prostředky nepotvrdily tvrzení ohledně dosaženého obratu této společnosti. Skutečnost, že společnost není plátcem daně nebyla tedy dovozována pouze formálně z pouhé existence rozhodnutí o zrušení registrace, ale naopak je zřejmé, že správce daně i soudy vycházely ze zjištěného skutkového stavu, tj. že společnost nepřekročila v rozhodném období zákonem stanovený obrat.

Ústavní soud konstatuje, že uvedená skutková zjištění byla učiněna na základě řádně provedeného dokazování, přičemž důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti neuvádí, že by správní a soudní orgány pominuly jím předkládané důkazy, které by konkrétně měly prokázat výši uskutečněného plnění a dosaženého obratu. Hodnocení důkazů, které vyústilo k závěru, že společnost PALET STUDIO nebyla v době uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu plátcem daně a stěžovatel si nárokoval odpočet daně neoprávněně, bylo přesvědčivě a logicky zdůvodněno a Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti provedenému hodnocení co vytknout. Vzhledem k přesvědčivému zdůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud nepovažuje za účelné se k předmětu projednávané věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž ani nelze dovodit excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, zastávaných v judikatuře Ústavního soudu. Závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky uvedené v § 19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se nezabýval obecným poukazem stěžovatele na údajné porušení předpisů v řízení před správními orgány, neboť úkolem Ústavního soudu rozhodně není vyhledávat pochybení, která by případně mohla způsobit jeho nezákonnost či neústavnost. Za nepřípadnou, pro řešení této projednávané věci, je třeba považovat i námitku stěžovatele ohledně nedůsledného přístupu správce daně k porušování povinností ze strany společnosti PALET STUDIO.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.