II. ÚS 232/05
II.ÚS 232/05 ze dne 12. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Novodvorská 667, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 5. 2004, čj. 80 T 7/2003-256, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2005, čj. 8 To 17/2005-306, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 80 T 7/2003, bylo zjištěno následující:

Okresní soud ve Frýdku-Místku uznal rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, čj. 80 T 7/2003-256, stěžovatele vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona. Podle skutkových zjištění se uvedeného trestného činu měl dopustit tím, že od června 2002 do 17. 7. 2003 ve Frýdku-Místku a jinde, s úmyslem poškodit jej na osobní cti a v zaměstnání, sděloval jiným osobám a v korespondenci s orgány činnými v trestním řízení a orgány státní správy o JUDr. V. P., soudci Krajského soudu v Ostravě, nepravdivé údaje (popsané ve výroku rozsudku). Soud dospěl k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a upustil proto dle § 25 trestního zákona od jeho potrestání. Současně mu dle § 72 odst. 1, 4 trestního zákona uložil ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Naproti tomu stěžovatele zprostil obžaloby pro další skutky, v nichž byl rovněž spatřován trestný čin pomluvy. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům o vině, trestu a o uložení ochranného psychiatrického léčení, odvolal. Krajský soud v Brně (jemuž byla věc přikázána dle § 25 trestního řádu), doplnil dokazování čtením listinného důkazu - znaleckého posudku MUDr. Ž. H. - a poté usnesením ze dne 8. 2. 2005, čj. 8 To 17/2005-306, odvolání zamítl jako nedůvodné. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, jenž vyšel z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, kteří vyvrátili obhajobu stěžovatele, že veškeré jím sdělované skutečnosti byly pravdivé. Znalecký posudek MUDr. H., předložený v odvolacím řízení, označil za listinný důkaz, který byl obdobně jako v případě obhajobou předloženého znaleckého posudku MUDr. B. vypracován na základě nedostatečného seznámení se s celou trestní věcí a bez kompletního spisového materiálu a celé zdravotnické dokumentace stěžovatele, kdy znalkyně vycházela pouze z tvrzení stěžovatele. Proto konstatoval, že nalézací soud nepochybil, když vyšel ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. S., která byla přibrána orgány činnými v přípravném řízení, a na základě jeho závěrů o zmenšené příčetnosti stěžovatele v době páchání trestného činu, upustil od jeho potrestání, a uložil mu ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Má za to, že právo na fair proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a zdůrazňované i v rozhodnutích Ústavního soudu, je nutno vykládat i ve vztahu k hodnocení důkazů předložených jednou ze stran trestního řízení. Tvrdí, že soudy naprosto nedůvodně ignorovaly jím předložené dva znalecké posudky z odvětví psychiatrie, dle jejichž závěrů netrpí žádnou duševní poruchou ani chorobou, a vyšly z posudku znalkyně, jež byla přibrána do řízení orgány činnými v trestním řízení, který vyzněl tak, že trpí katatymním myšlením a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soud, maje značnou pochybnost o jeho příčetnosti, tedy měl dle názoru stěžovatele zadat revizní znalecký posudek. Soud nebyl oprávněn vybrat si z těchto posudků jeden a opřít o něj svůj závěr o stěžovatelově zmenšené příčetnosti. O takové odborné otázce nemůže rozhodnout sám, neboť nemá speciální znalosti. Závěrem stěžovatel upozorňuje na to, že orgány činné v trestním řízení nectí procesní zásady uvedené v § 2 odst. 3, odst. 5 trestního řádu, jeho trestní oznámení ponechávají stranou, respektive je apriori považují za lživá a neopodstatněná, a na jejich základě nechávají stěžovatele znalecky vyšetřit. Naproti tomu vykonstruovaná trestní oznámení JUDr. P. a Mgr. P. stejnému osudu nepodrobují.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Brně, kteří zcela odkázali na obsah odůvodnění svých rozsudků.

Námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, směřují do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ingeruje toliko v případech zjištění, že důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. III. ÚS 376/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 32, usnesení č. 1).

V jádru stěžovatelovy argumentace leží jeho tvrzení, že soudy obou stupňů postupovaly jednostranně, když vyšly ze závěrů znaleckého posudku znalkyně, přibrané do řízení orgány činnými v trestním řízení, a ignorovaly znalecké posudky předložené obhajobou.

V prvé řadě je třeba konstatovat, že předložení znaleckého posudku některou ze stran trestního řízení je za splnění dalších zákonných podmínek v souladu s trestním řádem a jde o legitimní důkaz (srov. ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu). Pro jeho provedení a hodnocení tedy platí stejný režim, jako pro důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení.

V projednávané věci měl nalézací soud k dispozici jednak znalecký posudek, který byl vypracován znalkyní přibranou do řízení orgány činnými v přípravném řízení, a jednak znalecký posudek, předložený při hlavním líčení obhajobou. Předmětem obou posudků bylo posouzení duševního stavu stěžovatele. Zatímco dle závěrů posudku obžaloby stěžovatel trpí a v době páchání trestné činnosti trpěl poruchou osobnosti s rysy expanzivně paranoidními a histriónskými, a byl proto jen částečně schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a byl jen částečně schopen své jednání ovládat, dle závěrů posudku obhajoby stěžovatel netrpí duševní chorobou nebo poruchou a v době páchání trestné činnosti byl plně schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a byl plně schopen toto své jednání ovládat.

Vzhledem k těmto odlišným stanoviskům znalců bylo třeba věnovat pozornost povaze závěrů obou konkurenčních znaleckých posudků. Této povinnosti nalézací soud plně dostál. V hlavním líčení oba znalce k dané problematice vyslechl, seznámil je s konkurenčním posudkem a vzájemně je konfrontoval. V odůvodnění svého rozsudku se pak velmi podrobně zabýval příčinami rozporů obou posudků, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů nemohl přihlédnout k posudku obhajoby. Vyšel přitom z výpovědi znalce obhajoby MUDr. B., který při zpracování posudku neměl, na rozdíl od znalkyně MUDr. S., k dispozici spisový materiál a vycházel toliko z tvrzení stěžovatele a z jeho opakovaných ujištění, že nebyl nikdy psychiatricky vyšetřen ani zkoumán. Znalec s ohledem na omezené informace, které dle něj stěžovatel jednoznačně blokoval, sice nepovažoval svůj posudek za vadný, ale zároveň připustil, že kdyby měl k dispozici výchozí údaje, které měla druhá znalkyně, jednoznačně by k nim přihlížel, neboť jinak by posudek neměl smysl. Dle něj MUDr. S. provedla vyšetření stěžovatele velmi kvalitně, neboť měla k dispozici údaje o jeho rodině apod., a měla i spisový materiál. Znalec obhajoby tedy závěry znalkyně obžaloby nevyvracel ani nezpochybňoval, jak se snaží v ústavní stížnosti dovodit stěžovatel, ale toliko objasnil důvody zásadních odlišností svého posudku oproti posudku druhé znalkyně. Lze tedy uzavřít, že nalézací soud postupoval ústavně konformně, když nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku, učiněným na základě neúplných a zkreslených údajů a bez příslušného spisového materiálu, a vyšel ze znaleckého posudku, o jehož objektivnosti neměl žádné pochybnosti.

Ústavní soud neshledal nic neústavního ani v postupu odvolacího soudu, který odmítl přihlédnout k dalšímu znaleckému posudku MUDr. H., předloženému obhajobou v odvolacím řízení. Tento posudek má totiž obdobnou formu i obsah jako posudek vypracovaný MUDr. B. Je zjevné, že byl zpracován na základě nedostatečného seznámení se s celou trestní věcí, neboť i další znalkyně neměla k dispozici kompletní spisový materiál i celou zdravotní dokumentaci stěžovatele a vycházela toliko z jeho tvrzení.

Námitce stěžovatele, že obecné soudy ignorovaly jím předložené znalecké posudky, proto nelze přiznat opodstatněnost. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, toliko opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž obecné soudy nerozhodly, případně důkazy, jimiž se nezabývaly, zakládají v zásadě nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že soudy při provádění a hodnocení znaleckých posudků postupovaly svévolně a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Jejich postup je tedy nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2005

J i ř í N y k o d ý m, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.