II. ÚS 2315/16
II.ÚS 2315/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Georgije Jozeviče Alaniji, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 4845/2015-322 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12 Co 62/2015-268 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí považuje za věcně nesprávná do té míry, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (zejména) na spravedlivý proces. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatel provádí rekapitulaci řízení před obecnými soudy, přičemž primárně napadá postup nalézacích soudů, které neprovedly některé jím navržené důkazy. Dále namítá, že řízení ve věci mělo být s ohledem na situaci stěžovatele - zahájení insolvenčního řízení - zastaveno do doby, než bude insolvenční řízení ukončeno. Poslední procesní námitkou stěžovatele je postup nalézacího soudu, který v rozsudku přiznal náhradu nákladů řízení úspěšné protistraně (žalobci - pronajímateli nemovitosti) namísto toho, aby postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř.

2. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl vzájemný návrh stěžovatele, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit mu částku 187 033 Kč a dále částku 56 000 Kč. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Rekapituloval, že v posuzované věci se stěžovatel domáhal vzájemným návrhem zaplacení uvedených částek - 56 000 Kč mělo být údajně uloženo v pronajatém nebytovém prostoru, 187 033 Kč byla údajná investice stěžovatele do prodejny. V řízení před nalézacími soudy bylo prokázáno, že stěžovatel uzavřel s žalobcem platnou nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že stavební úpravy mohou být prováděny pouze se souhlasem majitele nemovitosti, o čemž musí být uzavřena též dohoda o způsobu vypořádání vzájemných nároků plynoucích ze zhodnocení předmětu nájmu. Odvolací soud dále konstatoval, že závěry o nedůvodnosti podané žaloby - vzájemného návrhu - by stěžovatel nemohl zvrátit ani v případě, kdy by byly provedeny všechny jím navrhované důkazy. Výše investic nebyla v daném případě významná, jelikož stěžovatel úpravy prováděl bez souhlasu pronajímatele. Stran částky 56 000 Kč, údajně uložené v prostorách nemovitosti, stěžovatel sám uznal, že je v důkazní nouzi. Soud navíc dodal, že stěžovatel byl přítomen vyklízení nemovitosti a netvrdil přitom, že by v nemovitosti byly uloženy jeho peníze; navíc nepřevzal ani movité věci, které byly prokazatelně jeho a do současné doby si nevyzvedl ani své věci uskladněné ve sklepě. Na závěr soud uložil stěžovateli zaplatit částku 19 200 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení k rukám právní zástupce žalobce.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že stěžovatel neuplatnil ve věci jedinou relevantní námitku a dodal, že tvrzení o nesprávném postupu nalézacích soudů, spočívajícím v nezastavení řízení v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením vedeném proti stěžovateli, nejsou důvodná. Ve věci se nejedná o pohledávky ve smyslu ustanovení § 140a odst. 1 či § 409 odst. 2 insolvenčního zákona.
II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Z textu ústavní stížnosti stěžovatele plyne jeho nesouhlas s postupem nalézacích soudů, které neprovedly jím navrhované důkazy. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy přitom nejsou povinny provést automaticky každý důkaz, který účastníci navrhnou.

6. Důvody, pro které lze odmítnout důkazní návrh, shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 tak, že neakceptování důkazního návrhu lze oprávnit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili v relaci k tomuto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k němuž je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího soudu, který konstatoval, že ani provedením navrhovaných důkazů by se stěžovateli nepodařilo zvrátit závěr o neoprávněnosti vzájemného návrhu. Nadto spor byl mezi účastníky veden o to, zda stěžovatel jednal bez souhlasu pronajímatele (žalobce), a výše investic nebyla podstatná (k tomu měly být důkazy prováděny). Ohledně částky 56 000 Kč údajně uložené v nebytovém prostoru sám stěžovatel uznal důkazní nouzi.

7. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není neprovedení všech navrhovaných důkazů porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývala, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu například usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 891/13). Jinak řečeno, Ústavní soud je v projednávané věci oprávněn pouze zjišťovat, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod; k rozhodování sporů v občanskoprávním řízení jsou povolány obecné soudy. Žádný takový zásah však v posuzované věci neshledal. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle ustanovení § 150 o. s. ř. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku sporu, resp. úspěchu žalobce. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů, přičemž otázku jejich náhrady, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel. O takový případ se v projednávané věci však nejedná. Odvolací soud aplikoval při rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. tudíž neshledal.

8. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.