II. ÚS 2313/13
II.ÚS 2313/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti D. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 9 As 68/2012-23, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 A 57/2011-58 (ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2012, č. j. 17 A 57/2011-84), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků správních soudů, jimiž se cítí poškozen na základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Správní soudy současně dle jeho přesvědčení nedostály svým povinnostem plynoucím ze čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.

Stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, ze dne 19. 1. 2011, č. j. MMP/137017/10, shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a přestupku podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odmítl se totiž na výzvu policisty podrobit lékařskému vyšetření s odběrem krve, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a dále nepředložil zelenou kartu. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 27.000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 13 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl. Napadenými rozsudky pak byly zamítnuty i jeho správní žaloba a kasační stížnost.

Stěžovatel svou obranu proti závěru o spáchání přestupku postavil v řízení před správními soudy mimo jiné na tom, že výše popsaný přestupek podle přestupkového zákona by mohl spáchat leda tehdy, pokud by jej policista vyzval k odběru krve a on by jej odmítl podstoupit, aniž by to bylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Ale obsah výzvy policisty byl alternativní: buď se měl podrobit odběru moči, nebo krve, přičemž vzorek moči odevzdal. Přesně toto také vyplynulo z důkazů provedených ve správním řízení. Skutkové závěry správních orgánů ovšem z těchto důkazů nevycházejí. Současně nebylo v řízení prokazováno, že odběru krve bránilo ohrožení zdraví stěžovatele. Správní soudy se však tvrzeními stěžovatele vůbec nezabývaly a s jeho námitkami se nevypořádaly. Řízení tak zatížily vadou dosahující ústavněprávní roviny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí obecné soudní soustavy. Nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.

Stěžovatel staví svou stížnost na výhradách stran rozsahu a povahy skutkových zjištění. Námitka, o níž přesvědčení o neústavnosti napadených rozsudků opírá, je zcela shodná s tím, co namítal již ve správní žalobě a posléze kasační stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí zcela jednoznačně vyvrací stěžovatelovo tvrzení, že jeho námitky zůstaly nevypořádány. Naopak, otázce, jak kontrolující policisté formulovali výzvu k odběru biologických vzorků od stěžovatele, věnovaly soudy v napadených rozsudcích značnou pozornost a je jí vymezeno několik stran odůvodnění. Jejich závěr se opírá zejména o výpovědi kontrolujících policistů, obsah úředního záznamu o kontrole řidiče a výpověď stěžovatele obsaženou v úředním záznamu pořízeném bezprostředně po absolvování vyšetření odevzdané moči; původně odmítal odevzdat krev s tím, že se mu z odběru dělá špatně, teprve dodatečně přišel námitkou výzvy k alternativě odběru krve a moči. Odůvodnění obou napadených rozsudků je v tomto směru vyčerpávající a přesvědčivé a Ústavní soud na ně odkazuje. Stejně tak není pravda, že by správní soudy opomenuly stěžovatelovu námitku, že odběr krve by u něj byl spojen s nebezpečím pro zdraví, dokládanou lékařským potvrzením. Z předmětného potvrzení vyplynulo podle napadených rozsudků pouze to, že stěžovatel několik let předtím při odběru krve omdlel. Mdloba ovšem podle výpovědi službu konajícího lékaře, který vyšetření stěžovatele po spáchání přestupku prováděl, není okolností vylučující odběr krve. Na takové subjektivní potíže lze reagovat volbou polohy těla, volbou odpovídajícího způsobu odběru, atd. Každopádně stěžovatel při odevzdávání vzorků o ničem takovém lékaře neinformoval, proto nebyl stran těchto potíží kontrolován. V opačném případě by se příslušná zjištění objevila v žádosti o lékařské a toxikologické vyšetření.

Souhrnně lze konstatovat, že žádné ze stěžovatelových základních práv dotčeno nebylo. Napadeným rozhodnutím není co vytýkat a uplatněné námitky je možné spolehlivě vyvrátit pouhou citací příslušné části kteréhokoliv z nich. Podaný návrh byl proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.