II. ÚS 230/05
II.ÚS 230/05 ze dne 16. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, se sídlem Praha, Platnéřská 4, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Haštalská 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 6 C 255/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 62 Co 79/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, 20 Cdo 382/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů I. a II. stupně, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o určení vlastnického práva k specifikovaným nemovitostem, a usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání, neboť neshledal splnění podmínek požadovaných ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, dle kterých řeholní řády, kongregace a arcibiskupství olomoucké nemohou uplatnit dle obecných občanskoprávních předpisů vlastnické právo k nemovitému majetku neplatně převedenému na stát, neboť tato právní otázka byla vyřešena zák. č. 298/1990 Sb., jako zákonem speciálním, v jehož výčtu nemovitostí, připadajících do vlastnictví církevních subjektů předmětné nemovitosti nejsou.

V ústavní stížnosti uvádí, že zák. č. 298/1990 Sb. ve znění zák. č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů, kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zák. č. 298/1990 Sb.) nelze vykládat extenzivně, neboť zákon nepřináší komplexní úpravu majetkových vztahů všech řádů a kongregací ke všemu majetku, který byl v minulosti odňat. Taková skutečnost by totiž musela být v zákoně výslovně uvedena, přičemž nevyplývá ani z jiného zákona a z procesu příjímání zákona je zřejmé, že byl přijat s vědomím, že později bude komplexně řešena problematika církevních restitucí.

Pokud by byl přijat výklad, že řeholní řády se nemohou již domáhat ochrany svých v minulosti dotčených majetkových práv mimo taxativní výčet, byl by konečný důsledek zákona protiústavní. Až do účinnosti zákona zák. č. 298/1990 Sb. bylo možné, aby se řeholní řády obrátily na obecné soudy s žalobami na ochranu do té doby dotčených majetkových práv s odkazem na obecnou právní úpravu neplatnosti právních úkonů. (Ani za účinnosti zák. č. 141/19950 Sb., Ústavy 9. května, zák. č. 40/1964 Sb. a Ústavy z r. 1960 nebylo možné, aby někdo, kdo není vlastníkem věci, ji mohl darovat svým jménem a s právními účinky změny vlastnického práva.) Po nabytí účinnosti zák. č. 298/1990 Sb. by tato možnost byla vyloučena a zákony demokratického státu by vlastníkům neprávem odňatého majetku přiznávaly méně práv, než jim formálně přiznávaly zákony státu nedemokratického. Protiústavnost zákona by se projevila v tom, že způsobilý subjekt práv by byl vyloučen z možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva tam, kde nezaniklo, čímž by byla porušena ochrana vlastnického práva jako takového a zásada rovnosti subjektů vlastnického práva.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem a aplikací zák. č. 298/1990 Sb., provedeným obecnými soudy v souvislosti rozhodováním o žalobě stěžovatele o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jako subjekt, který je podle zák. č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomuto majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Důsledkem uvedeného konstatování je, že není rozhodná právní kvalifikace úkonů, který k odnětí majetku vedl, nýbrž záleží pouze na tom, zda se jedná nebo nejedná o majetek určený výčtovou metodou, již zákon zvolil (§ 1 cit.zák.)

Otázkou vztahu speciálního restitučního předpisu, týkajícího se "církevního majetku", k předpisům obecným se Ústavní soud zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž na řadu z nich obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí poukázaly. Plénum Ústavního soudu pak zaujalo dne 1. 11. 2005, pod sp. zn. Pl.ÚS-st. 22/05, stanovisko, ve kterém se danou problematikou opětovně zabývalo, přičemž závěr, ke kterému dospělo, je ve stručnosti formulován v právní větě: "Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství".

Vzhledem k tomu, že právní závěry vyslovené v citovaném stanovisku pléna dopadají na podstatu projednávané ústavní stížnosti a vypořádávají se s její argumentací, Ústavní soud shodně uvádí:

Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05.

Podstatnou otázkou je za dané situace posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb., a to v tom směru, zda se jedná o lex specialis či nikoliv, resp. zda se jedná o zákon, který je svojí povahou zákonem restitučním. Ústavní soud při svých úvahách vycházel z toho, že pojem "restituční zákon" je označení nikoliv v podobě zákonného institutu, ale toliko pojem, který si v podobě zkratky vytvořila praxe. Pojem restituční zákonodárství označuje přitom skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Pokud jde o to, zda je zákon č. 298/1990 Sb. přes svůj výčtový charakter, vykazující minimální znaky obecnosti, "zákonem v pravém slova smyslu", dospělo plénum k závěru, že v tomto směru je tento právní předpis nutno vnímat nesporně jako zákon ve formálním slova smyslu. Nelze přehlédnout, že podle citovaného zákona č. 298/1990 Sb. došlo k řadě majetkových převodů již před více než 15ti lety, přičemž ústavnost tohoto zákona pro jeho materiální stránku za celé období dosud nikdo před Ústavním soudem ČR, a pokud je Ústavnímu soudu známo, ani před soudy obecnými, nezpochybňoval. Restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. bere v úvahu i důvodová zpráva k tomuto zákonu, dle níž tento zákon "umožňuje alespoň částečně napravit tyto v minulosti páchané křivdy".

Plénum Ústavního soudu ve stanovisku zohlednilo i odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické k nálezu, sp. zn. IV. ÚS 298/05. Z tohoto odlišného stanoviska se mj. podává: "Ústavní soud se již v minulosti v řadě svých rozhodnutí ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, dle něhož se osoby uvedené ve výčtu zákona č. 298/1990 Sb. nemohou domáhat vydání majetku, v příloze zákona neuvedeného. Vycházel přitom z účelu restitučních předpisů, tedy především zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., jímž byla náprava či zmírnění majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až 1989. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99)."

Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy.

Lze se ztotožnit s názorem, že zákon č. 298/1990 Sb. měl povahu provizoria a při jeho přijímání bylo všeobecně předpokládáno, že dojde k přijetí obecného restitučního předpisu, týkajícího se církevního majetku. Nicméně tím, že takový předpis přijat nebyl, vyjádřil zákonodárce následně svou vůli doposud trvající, v restitucích církevního majetku nepokračovat. Tato omisivně projevená vůle zákonodárce je pro posouzení věci rozhodující (srov. též odlišné stanovisko k nálezu, sp. zn. IV. ÚS 298/05, které připojila soudkyně Michaela Židlická). K tomu Ústavní soud dodává, že dle jeho názoru se část osob činných v legislativním procesu domnívá, že přijetím zákona č. 298/1990 Sb. nedošlo ke konečnému řešení zmírnění majetkových křivd, způsobených církvím a církevním právnických osobám. Ústavní soud má za to, že je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že v nálezu, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 2. února 2005, vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení". Také v tomto citovaném nálezu II. senátu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám v období totality chopil on.

II. senát Ústavního soudu je shora uvedeným stanoviskem pléna vázán a na jeho závěry v projednávané věci plně odkazuje. Vzhledem k tomu, námitky stěžovatele směřovaly výhradně k výkladu zák. č. 298/1990 Sb., na němž je založen výsledek sporu, v daných souvislostech se tak jeví ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jako ústavně konformní a tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížností rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se meritem věci nezabývalo, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatele bylo zjištění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto nebylo ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm, c) o.s.ř. přípustné. V tomto směru stěžovatel žádné námitky neuplatnil a ani Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť Nejvyšší soud se jeho dovoláním zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.