II. ÚS 2295/13
II.ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti RNDr. Tomáše Hudečka, Ph. D., JUDr. Heleny Chudomelové, Mgr. Lukáše Manharta, Ing. Václava Novotného a Ing. Pavla Richtera, zastoupených doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 343/3, 170 00 Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 82/2013 ze dne 23. 5. 2013 a usnesení Police České Republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury České Budějovice, č. j. UOOZ-2087/TČ-2012-292100 ze dne 26. března 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena zejména jejich základní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve vztahu ke stěžovatelům bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle ustanovení § 248 odst. 2 al. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ust. § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Toto usnesení napadli stěžovatelé (i další obvinění) stížností, kterou Městské státní zastupitelství v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítlo.

Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé poukázali především na to, že ačkoli si jsou vědomi toho, že Ústavní soud své zásahy v této fázi trestního řízení vykládá přísně restriktivním způsobem, nebyly v jejich případě splněny požadavky kladené na zákonnost trestního stíhání. Stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení ustanovením § 160 trestního řádu (dále též "tr. ř."), tedy požadavek na přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. V popisu skutku dle jejich názoru chybí charakteristika skutečností, na nichž je založena úvaha policejního orgánu o tom, že se měli dopustit úmyslných trestných činů. K subjektivní stránce se usnesení "vyjadřuje jen lakonicky". Policejnímu orgánu také vytýkají, že v usnesení je dále toliko zmíněna vědomost stěžovatelů o tom, že nabídnutá cena výrazně přesáhla plánovanou hodnotu veřejné zakázky, že nebyl vypracován oponentní posudek, jakož i "hypotetická vědomost, že užitý důvod pro výběr zvoleného druhu zadávacího řízení (jednacího řízení bez uveřejnění) je pomýlený". Odůvodnění dle jejich názoru rovněž obsahuje "nezargumentovaný údaj o tom, že stěžovatelé měli znát platné znění licenční smlouvy a měli vědět o probíhajícím řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zahájeném v roce 2010". Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze pak podrobili kritice za nedostatečné vypořádání se stížnostními argumenty. Všechny tyto své výhrady stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí policejního orgánu či státní zástupkyně za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto orgány vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů (v případě rozhodnutí státního zastupitelství), byť ne se všemi a v podrobnostech; nesouhlas stěžovatelů s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřili v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud dále pokládá za nutné akcentovat skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu III. ÚS 62/95, dostupný, jako dále zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci tyto podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných (viz např. nález III. ÚS 117/2000). Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§ 174 a násl. tr. ř.), který je dle § 172 odst. 1 tr. ř. povinen zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupeným stěžovatelům pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejich zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3286/11). Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007, kde se konkrétně jednalo též o případ následné opravy výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 131 odst. 1 ve spojení s § 138 tr. ř.).

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelů neshledal, že by ústavní stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, což je rovněž nutno zohlednit. Z odůvodnění usnesení o zahájení řízení přitom jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Je třeba také říci, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelů nestojí jen na odkazech na spisový materiál, ale je v něm uvedeno, v čem konkrétně lze na straně stěžovatelů spatřovat porušení právních povinností, právní stránka věci rozebrána i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. str. 16), tedy nejde o rozhodnutí extrémním způsobem vybočující z požadavků kladených na zákonnost trestního stíhání Listinou a trestním řádem. Přitom sama skutečnost, že v údajném protiprávním jednání spatřuje policejní orgán úmysl, nečiní usnesení o zahájení trestního stíhání neústavním, když v dalším šetření může dojít ke změně právní kvalifikace jednání, které je stěžovatelům kladeno za vinu, a to v závislosti na dalších skutkových zjištěních v dalším průběhu řízení; není tím tedy jakkoli konzervován či petrifikován současný stav vyšetřování, přičemž toto rozhodnutí ani nemůže prejudikovat výsledek dokazování před nezávislým soudem. Ústavní soud pak v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.

Pokud se jedná o námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, je třeba podotknout, že požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, resp. vůbec odůvodnění rozhodnutí kteréhokoli orgánu veřejné moci, ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně je dobře patrné, že posoudila jak formální, tak i obsahovou stránku stížností dotčeného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (srov. str. 24 a násl. napadeného usnesení státní zástupkyně) a současně přihlédla k námitkám obviněných (které se stran formálních náležitostí v zásadě shodovaly a které poukazovaly na jejich deficit v napadeném usnesení policejního orgánu), v této souvislosti nepřehlédla (byť k námitce jiného obviněného než stěžovatelů) nedostatek, a sice že u obviněných není v usnesení uvedeno zaměstnání, jak je vyžadováno ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř., když absence tohoto údaje ve svém důsledku nezpůsobí, že obvinění mohou být zaměněni s jinou osobou, a provedla dostatečně široký přezkum usnesení policejního orgánu i po jeho obsahové stránce (srov. str. 25 - 30). Pakliže stěžovatelé namítají, že samotné odůvodnění zabírá méně než jednu šestinu celého rozhodnutí, nutno podotknout, že míru odůvodnění - ve světle výše nastíněných principů - nelze posuzovat na pozadí její kvantifikace, poněvadž i velmi stručné odůvodnění může předmětná ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li alespoň stručně a výstižně podstatu a smysl daného rozhodnutí, což ústavní stížností napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze za daných okolností splňuje.

Za této situace byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.