II. ÚS 2294/09
II.ÚS 2294/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. N. P., zastoupeného JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Stallichova 11, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 23 C 381/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 17 Co 95/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že nereflektovaly v ústavní stížnosti rozsáhle citované určité skutkové okolnosti případu.

V projednávané věci obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (žalobce) proti žalované na určení výživného pro manžela ve výši 15.000,-­Kč měsíčně. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen jako Ústava ) soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (srov. např. III. ÚS 15/06).

Obecné soudy rozhodly o vyživovací povinnosti mezi manžely. Podle § 91 odst. 1 zákona o rodině mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Podle odst. 2 téhož paragrafu, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Jak dovodila judikatura obecných soudů, princip stejné životní úrovně neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možno vyvozovat jen z jejich výdělků. I pro vyživovací povinnost podle § 91 zákona o rodině platí § 96 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Podle § 91 odst. 2 věta první zákona o rodině, musí soud též přihlédnout i k péči o společnou domácnost, protože není bez významu, jestliže manželé, kteří nevedou společnou domácnost, společně neusilují o zajištění potřeb rodiny. Není pochybností ani o tom, že se zřetelem k § 19 zákona o rodině musí soud uvážit i péči o nezletilé děti, její náročnost a to, zda a v jakém rozsahu mají tyto okolnosti vliv na rozsah odůvodněných potřeb navrhovatele. Rovněž je třeba se v rámci dokazování zabývat i otázkou, zda by přiznání výživného nebylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 2 zákon o rodině). Teprve po reflexi výše uvedených pravidel může obecný soud dojít k závěru o zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni obou manželů.

Ústavní soud dovozuje, že ve věci výživného mezi manžely obecné soudy vycházely v souzené věci - z uvedených základních kritérií pro stanovení vyživovací povinnosti.

Majetkové poměry stěžovatele i žalované soudy vzaly náležitým způsobem v úvahu. Nelze vznést námitku proti soudy užitému vůdčímu principu rozhodování v dané věci, který vychází nikoli z fakticity, nýbrž potencionality příjmových poměrů obou manželů (ust. § 96 odst. 1 věta první přímo zakotvuje potencionalitu příjmů jako východiska pro určování výživného). V této souvislosti není excesivní úvaha soudů, že i když v současné době má stěžovatel již sníženou pracovní schopnost, jeho současná situace, kdy je bez pravidelných příjmů, je důsledkem nenavázání takových zaměstnání, znichž by nyní mohl mít nějaký majetkový prospěch, případně důchod. Obecné soudy vyšly z premisy, že nelze klást k tíži žalované, že stěžovatel, kterému nic objektivního nebránilo být v takovém pracovním poměru, aby mu vznikl nárok na důchod (nebo jeho část), případě podnikat a na stáří si peníze naspořit, nic takového neudělal. Hovoří-li nyní o tom, že své veškeré úspory ztratil v neúspěšném podnikání, ani toto jeho podnikatelské riziko nemůže nést nikdo jiný než on. Na základě zjištěných skutečností opřených o právní posouzení věci s odkazem na ust.§ 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině dospěly obecné soudy k závěru, že nejsou splněny podmínky pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely, k čemž především uvedly, že přiznání výživného by bylo v rozporu i s dobrými mravy ve smyslu ust. § 96 odst. 2 zákona (prokázané konfliktní a nepřátelské vztahy mezi účastníky).

Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu uvádí, že v souladu se svými kompetencemi nepřezkoumává kritéria výživného stanovená v ustanovení § 96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06), neboť je věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného zakotvená tímto ustanovením uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Ústavní soud podotýká, že není a nemůže být v jeho pravomoci detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých výživné stanoví. Ústavní soud v tomto kontextu navíc zdůrazňuje, že i kdyby byly skutkové závěry soudu kritizovatelné z hlediska věcné správnosti, ústavněprávní dimenzi by mělo zásadně jen očividné a neodůvodněné vybočení soudů ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), nebo hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry, které by byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a je zřejmé, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad rozhodnutí. Obecné soudy respektovaly i kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani svévoli ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a nezjistil, že by k závěrům obecných soudů nebylo možné v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dospět.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost stěžovatele týkající se též řízení o určení výživného pro manžela, vycházející z obdobného skutkového stavu, bylaodmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. I. ÚS 239/05.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.