II. ÚS 229/05
II.ÚS 229/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele ing. M. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Knoppem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dobrovského 31, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 10 Co 380/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1017/2004, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem ze dne 15. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že uvedené soudy a dále i Okresní soud v Litoměřicích svým rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, čj. 9 C 81/99-66, porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a že jejich postup je odepřením spravedlnosti.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 9 C 81/99, a zjistil z něj následující:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, čj. 9 C 81/99-66, zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby žalovaným J. P. a M. P. (dále též "žalovaní"), bylo uloženo zaplatit mu částku 50.653,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% od 26. 11. 1997 do zaplacení. Jak plyne z odůvodnění, žalovaní užívali od roku 1991 byt 3+1 s přísl. v domě č. p. 464 v Litoměřicích, jehož byl stěžovatel podílovým spoluvlastníkem. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 8 C 36/96, který nabyl právní moci dne 24. 9. 1997, jim byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, což učinili, ale již jej řádně nepředali. Z bytu odstěhovali část zařízení (radiátory, svítidla, sporák, baterie, plynový kotel) a zanechali jej v nepořádku. Soud prvního stupně žalobu zamítl zčásti proto, že stěžovatel neprokázal existenci svého vlastnického práva k věcem, odnesenými žalovanými, za něž se domáhal náhrady, zčásti proto, že neprokázal, že škodu způsobili žalovaní (zárubeň dveří) a že škoda vznikla (nevymalovaný byt, objednání kontejneru na odpad zanechaný v bytě, když by stačila popelnice).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 10 Co 380/2002-115, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 1.778,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozsudek soudu prvého stupně zrušil co do částky 23.882,- Kč a věc mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Ve zbývající části rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že částka 1.778,- Kč odpovídá stěžovatelem doloženému zaplacení odvozu odpadu po žalovaných, který stěžovatel provedl na své náklady, a na kterou tak má stěžovatel nárok. Ke zrušujícímu výroku uvádí, že se týká nároku na náhradu škody za radiátory, baterie včetně montáže a daně a úroku z prodlení z celé částky, neboť radiátory a baterie u vany a dřezu jsou součásti věci (domu) a žalovaní, ani pan P., od něhož měli některé věci v bytě koupit, se nemohli stát jejich vlastníky. Součástí zrušené části rozsudku je i nárok na náhradu škody za vypracování znaleckého posudku ve výši 1050,- Kč, kterým se soud prvého stupně vůbec nezabýval, a jeho rozhodnutí tak nelze přezkoumat. Pokud jde o potvrzující výrok, odvolací soud má za to, stěžovatel neprokázal své vlastnické právo k věcem, za něž požadoval náhradu (plynový sporák, dřez) a nemohla tak vzniknout ani škoda jejich odstěhováním. Poškození plynového kotle a dveří mohl způsobit kdokoli, tedy nebylo prokázáno, že by škodu způsobili žalovaní. Nebyla prokázána škoda ani odmontováním zásuvek, vypínačů, umyvadla ani nevymalováním bytu. Nedůvodný byl i nárok na zaplacení částky 1222,- Kč za odvoz odpadu, přesahující doloženou částku skutečných nákladů na tuto činnost.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1017/2004, dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Přípustnost dovolání by byla dána pouze v případě, pokud by šlo o řešení právních otázek zásadního významu. Stěžovatel (dovolatel) však zpochybňoval pouze skutkové závěry soudů obou stupňů a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky však nejsou námitkami proti právnímu posouzení. Dovolání tedy neobsahovalo způsobilé dovolací důvody a není tak důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že okresní soud vzal za prokázané pouze tvrzení žalovaných, které však považuje stěžovatel za neprůkazné a nevěrohodné. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že předmětný byt byl vždy ve vlastnictví fyzických osob a pan P. jej nemohl užívat na základě dekretu. On a následně o žalovaní jej užívali bez právního důvodu. Pan P. nemohl na základě jakékoli dohody přebírat a předávat bytové zařízení a veškeré dohody o převodu zařízení se děly bez jakéhokoli souhlasu. Svědek P. pak podle stěžovatele při své výpovědi lhal. Obecné soudy neposoudily věc nestranně a porušily tak ústavně garantovaná práva stěžovatele.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zák. o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, J. P. a M. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření konstatoval, že odvolání projednal v souladu s rozvrhem práce, členové senátu nebyli z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni a ani účastníci jejich podjatost netvrdili. Písemné vyhotovení rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na něj procesními předpisy. Dále odkázal na důvody v napadeném rozhodnutí uvedené a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl s tím, že jeho usnesením nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti, ač náležitě vyzváni, ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady pro věcný přezkum napadených rozhodnutí a zjistil, že je tomu tak pouze zčásti. Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud potvrdil resp. změnil rozhodnutí soudu prvého stupně pouze částečně. Pouze v této části tak rozhodnutí nabylo právní moci a pouze ohledně této části nároku byly již vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu), a pouze touto části je Ústavní soud oprávněn se zabývat. Ve zbývající části (co do částky 23.882 Kč,- s příslušenstvím) bylo rozhodnutí soudu prvého stupně zrušeno. Stěžovatel má tak nadále možnost domáhat se ochrany svého práva cestou řádných a příp. i mimořádných opravných prostředků. V této části je tak ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu nepřípustná, když Ústavní soud neshledal ani naplnění předpokladů, za nichž by ani v této situaci ústavní stížnost neodmítl (§75 odst. 2 téhož zákona).

Ústavní soud se tedy mohl zabývat napadenými rozhodnutími pouze v části, jimiž byla uložena žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli částku (kterou však stěžovatel pochopitelně jakkoli nenapadal) a v části, v níž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně odvolacím soudem potvrzeno, tj. v části, týkající se nároku na náhradu škody ve výši 24.993,- Kč za poškození plynového kotle a dveří v předmětném bytě, nevymalování bytu, škody za sporák a dřez, odmontování zásuvek, vypínačů a umyvadla a nepřiznané částky za odvoz odpadu.

Nutno především uvést, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s napadenými rozhodnutími, zejména pokud jde o skutková zjištění, z nichž vycházejí, aniž by tuto polemiku podpořil ústavně právně relevantní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda snad nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Shora uvedené právní závěry, vyslovené v napadených rozhodnutích soudu prvého stupně a odvolacího soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Pokud jde o porušení ústavně zaručených práv, jejichž ochrana je úkolem Ústavního soudu, stěžovatel pouze tvrdil, že obecné soudy nepostupovaly nestranně. Toto obecné tvrzení se však jeví jako nedůvodné. Stěžovatel na jeho podporu udává pouze skutková tvrzení, jež předestřel již v řízení před obecnými soudy a která tyto soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu. Fakt, že i přes tato tvrzení dospěly soudy k závěru, pro stěžovatele nepříznivému, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a neodůvodňuje ani tvrzení o porušení principu nestrannosti. Ani Ústavní soud neshledal jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně jej však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ačkoliv stěžovatel napadá v petitu své stížnosti i rozhodnutí dovolacího soudu, neuvádí žádné důvody, pro něž jej shledává protiústavním. Takové okolnosti neshledal ani Ústavní soud a stížnost v této části považuje také za nedůvodnou.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005


Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.