II. ÚS 2284/13
II.ÚS 2284/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ivana Chrousta, zastoupeného Mgr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 354/2013 ze dne 11. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít především k porušení čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením sp. zn. 43 Nt 4009/2013 ze dne 18. 6. 2013 rozhodla soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že podle § 72 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") se obvinění Petr Ježek a stěžovatel propouštějí z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., že se budou řádně dostavovat na předvolání orgánů činných v trestním řízení ke všem úkonům, s tím, že stěžovatel se bude zdržovat na adrese R., a bude si řádně přebírat veškerou korespondenci a nedopustí se žádné trestné činnosti.

Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v zákonné lhůtě stížnost, v jejímž odůvodnění uvedla, že dle jejího názoru nejsou dány podmínky pro propuštění obou obviněných z vazby na svobodu, kdy důvody vazby u obviněného Ježka podle § 67 písm. a), c) tr. ř. a u stěžovatele podle § 67 písm. c) tr. ř. nadále trvají. O této stížnosti rozhodl Městský soud v Praze shora označeným usnesením, kterým podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. stížností dotčené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. ř. ponechal oba obviněné ve vazbě, přitom Petra Ježka z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a stěžovatele z důvodu předvídaného ustanovením § 67 písm. c) trestního řádu.

Proti rozhodnutí stížnostního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že zdlouhavým postupem obecných soudů se nachází stále ve vazbě, a to neoprávněně. Ve věci je dle jeho názoru "po řadu měsíců dána neudržitelná situace", kdy soud prvního stupně jej opakovaně propustil z vazby za současného přijetí písemného slibu, když nepovažoval za nutnou další záruku, zejména peněžitou, která byla stěžovatelem i obhajobou v obou případech taktéž nabízena. K tomu stěžovatel uvedl, že "Bigotní postoj státního zastupitelství, které dokonce trvá na prodloužení vazby, snad netřeba komentovat. Komentovat je však potřeba postoj odvolacího soudu, který v obou případech zrušil rozhodnutí soudu I. stupně o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, jak je uvedeno výše, a vrátil věc soudu I. stupně, s úvahou o potřebě přijetí peněžité záruky, s logickým následkem setrvání stěžovatele ve vazbě". Stěžovatel tvrdí, že je bezúhonný, s řadou vyživovacích povinností řádného otce rodiny, který se měl trestné činnosti dopustit prací manažera v nočním podniku, "ovšem bez přímého přístupu k obsluhujícímu personálu", kdy prý doložil potvrzení o svém novém zaměstnání, do kterého může nastoupit kdykoliv po propuštění z vazby a které nemá žádnou spojitost s trestnou činností kladenou mu za vinu. Stěžovatel zdůraznil, že "podobný postup orgánů činných v trestním řízení, které v poslední době "mnohdy až zvlčely a vymkly se kontrole, je mimo jiné v současnosti terčem i mnohdy oprávněné kritiky nejen ve sdělovacích prostředcích". Tyto své argumenty stěžovatel blíže rozvedl v doplněních k ústavní stížnosti. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Městský soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost společně s jejími doplněními je konglomerátem emočně laděných námitek proti postupu stížnostního soudu, resp. příslušné dozorující státní zástupkyně, když kupř. podání její stížnosti stěžovatel označuje za "nepřezkoumatelný pamflet". Stěžovateli a zejména pak jeho právnímu zástupci pak musí být zřejmé, že představuje-li ústavní stížnost ve své podstatné části subjektivně zaujaté výhrady proti způsobu, jakým bylo rozhodováno o vazbě stěžovatele, resp. o jeho propuštění z ní za splnění podmínek formulovaných trestním řádem, a nikoli věcnou polemiku nad napadeným rozhodnutím prizmatem porušení článku 8 a článku 36 Listiny, pak nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud přezkum těchto tvrzení nemůže rozumně akceptovat, resp. k námitkám takového druhu náležitě a s veškerou vážností přihlédnout. Nadto stěžovatel některé své výhrady formuluje zcela obecným způsobem, kupříkladu když tvrdí, že "(Státní zástupce - pozn. ÚS) Naprosto ignoruje jeho oprávněné žádosti o propuštění z vazby a využívá určité pohodlnosti odvolacího soudu, kdy je ve věci dáno i podezření z jakéhosi vyřizování účtů mezi soudy", aniž by je blíže charakterizoval, tj. v uvedeném příkladu přiblížil, z čeho usuzuje na "válku soudů", jejíž obětí se cítí být.

Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí stížnostního soudu na pozadí základních referenčních kritérií kladených na soudní rozhodnutí ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu, přičemž důvody pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud se v napadeném usnesení dostatečně konkrétně zabýval důvodností tzv. předstižné vazby dle § 67 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že ve věci existence předmětného vazebního důvodu na straně stěžovatele (i spoluobviněného) již opakovaně rozhodoval, poukázal též na závěry vyslovené v těchto svých dřívějších rozhodnutích, konkrétně pak na usnesení sp. zn. 44 To 157/2013 ze dne 27. 3. 2013 a sp. zn. 44 To 282/2013 i 44 To 283/2013, obě ze dne 28. 5. 2013, jež jsou stěžovateli známa a v nichž se vyjádřil jak k existenci vazebních důvodů, tak i k možnostem jejich nahrazení instituty upravenými v trestním řádu, s tím, že zejména v posledních dvou zmíněných rozhodnutích uvedl konkrétní argumenty pro přijetí opatření, která by měla vazební důvody nahradit. Takto odůvodněný závěr městského soudu nelze pokládat za projev svévole nebo v něm spatřovat jiný neústavní postup. K tomu lze toliko podotknout, že snad by se bylo slušelo, aby stížnostní soud v nyní rozporovaném usnesení byl blíže ozřejmil, proč ani ke dni rozhodnutí o stížnosti nebylo lze svůj dosavadní pohled na existenci vazebního důvodu i opatření umožňujících nahradit vazbu jiným institutem dle trestního řádu změnit. Absence tohoto prvku však sama o sobě protiústavnost naříkaného soudního aktu nepůsobí.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.