II. ÚS 2282/17
II.ÚS 2282/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. G., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, směřující proti výroku XIX. rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, č. j. 0 P 73/2012-4028, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2017, č. j. 56 Co 29/2017-4101, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným výrokem XIX. rozsudku k návrhu E. G. nařídil výkon rozhodnutí, a to usnesení téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 0 P 73/2012-20, coby předběžného opatření, jímž soud stěžovateli, otci nezletilé V., jednak zakázal zveřejňování informací, osobních údajů a údajů ze soukromí nezletilé prostřednictvím internetu či jiných veřejně dostupných informačních prostředků (včetně reklamních ploch), jednak mu uložil odstranění již zveřejněných informací, osobních údajů a údajů ze soukromí nezletilé, konkrétně billboard s podobiznou nezletilé s informacemi o její osobě, umístěného u budovy soudu, a dále facebookový profil s fotkami a videi nezletilé. Současně jím okresní soud stěžovateli uložil pokutu "za nesplnění povinnosti odstranit zveřejněné informace o nezl. V. prostřednictvím internetu a reklamních ploch včetně těch mobilních", a to ve výši 15.000 Kč. Důvody k uložení této pokuty okresní soud spatřoval zejména v tom, že stěžovatel nesplnil svou povinnost, uloženou jí výše citovaným usnesením, jehož vykonatelnost nastala dne 11. 5. 2015, a to ani cca 3 měsíce po jeho vykonatelnosti. Její výši okresní soud odůvodnil tak, že "9.500 Kč za neodstranění fotografií a informací o nezl. V. z facebookových stránek (19 měsíců x 500 Kč) a 5.500 Kč za včasné neodstranění billboardu umístěného u budovy Okresního soudu v Olomouci."

3. Proti tomuto výroku XIX. rozsudku okresního soudu (mimo jiné) podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval procesní postup okresního soudu předcházející uložení dané pokuty, neboť nesplnil svou poučovací povinnost ve vztahu ke stěžovateli (povinnému) ve smyslu ustanovení § 501 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. z. ř. s.").

4. Krajský soud v Ostravě je nicméně v rozsudku rovněž napadeného nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu i ve vztahu k napadenému výroku XIX. potvrdil jako věcně správný (ve smyslu § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, a zcela se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud na základě provedených důkazů shledal důvody pro uložení pokuty, stejně jako shledal přiměřenou jím stanovenou výši, která "odpovídá závažnosti posuzovaného případu."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak opětovně zpochybňuje procesní postup okresního soudu, který je dle jeho názoru zatížen vadou v podobě nesplnění poučovací povinnosti soudu ve vztahu k povinnému ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., a proto nebylo předmětné usnesení vykonatelné, jednak namítá, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Stěžovatel stěžejní námitku v ústavní stížnosti, kterou již uplatnil v rámci svého odvolání (viz jeho kopie přiložená k ústavní stížnost), spatřuje v tom, že okresní soud zatížil svůj procesní postup vadou v podobě nesplnění poučovací povinnosti ve vztahu k povinnému ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., přičemž krajský soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Ústavní soud tuto námitku shledává relevantní, nicméně pouze v tom aspektu, že krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku skutečně nevypořádal konkrétní odvolací námitku stěžovatele ohledně tvrzené vady v procesním postupu okresního soudu. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti správně poukazuje, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení" [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691); sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) či sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zmíněnému požadavku adekvátního vypořádání se s argumentačními tvrzeními účastníků řízení je tudíž nutno rozumět tak, že je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349) či sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201)].

8. Přestože lze tedy konstatovat, že krajský soud pochybil, pokud alespoň v adekvátní míře nevypořádal konkrétní námitku stěžovatele ohledně namítané vady v procesním postupu okresního soudu, dle Ústavního soudu tento nedostatek nedosahuje ústavněprávní intenzity, odůvodňující jeho kasační zásah, a to především s ohledem na charakter samotné námitky stěžovatele. Pokud totiž stěžovatel setrvale namítá, že předmětné usnesení Okresního soudu v Olomouci (předběžné opatření) nemohlo být vykonatelným z toho důvodu, že okresní soud pochybil, když nedostál své poučovací povinnosti vůči němu ve smyslu ustanovení § 501 z. z. ř. s., Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Námitka stěžovatele je totiž založena na mylném předpokladu, že na uvedené předběžné opatření je nutno aplikovat obecnou úpravu výkonu předběžných opatření vydaných v řízeních ve věcech péče o nezletilé děti, obsaženou v ustanovení § 497 až § 499 ve spojení s § 466 z. z. ř. s., resp. zvláštní úpravu výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti, obsaženou v ustanovení § 500 až § 510 z. z. ř. s., v jejímž rámci je upravena i ona poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 501 odst. 1 z. z. ř. s., dle něhož "shledá-li soud zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, vyzve jej, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte" (obdobně srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou, Praha: Leges 2016, s. 822 a násl.). Jak již bylo ovšem výše rekapitulováno, okresní soud uvedeným předběžným opatřením stanovil stěžovateli povinnost zdržet se do budoucna jednání, resp. odstranit následky svého jednání, jež mělo za následek zásah do soukromí nezletilé dcery, tj. byla vydána za účelem ochrany jejích osobnostních práv (viz § 84 až § 90 občanského zákoníku), nikoliv za účelem zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilé, přičemž na výkon těchto rozhodnutí se aplikuje obecná úprava v občanském soudním řádu. Proto nelze konstatovat, že okresní soud pochybil, pokud před výkonem tohoto rozhodnutí nevyzval stěžovatele k plnění stanovených povinností, resp. jej nepoučil o možných následcích v podobě výkonu rozhodnutí ukládáním pokut, jak mu ukládá citované ustanovení § 501 z. z. ř. s. toliko ve vztahu k výkonu "soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte." Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že okresní soud výkon daného rozhodnutí nařídil ve formě výroku XIX. rozsudku, jímž bylo skutečně primárně rozhodováno o výchovných poměrech nezletilé, styku stěžovatele s ní a o jeho vyživovací povinnosti, nikoliv tedy ve formě samostatného rozhodnutí.

9. Pokud by tedy Ústavní soud za této situace v nyní projednávané věci přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu z důvodu shora vytýkaného deficitu odůvodnění ve vztahu k tvrzené námitce stěžovatele, byl by takový postup proti smyslu řízení o ústavní stížnosti a čirým formalismem, neboť by nevedl k ničemu jinému, než že by krajský soud vydal rozhodnutí sice nové, nicméně prakticky identické s rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, pouze doplněné o odstavec argumentace, v níž by krajský soud konstatoval nedůvodnost stěžovatelovy námitky ohledně procesního pochybení okresního soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.