II. ÚS 228/05
II.ÚS 228/05 ze dne 27. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Čechofracht a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 37/1284, IČ 00001066, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2005, č. j. 32 Odo 336/2004-138, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání žalované (stěžovatelky) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 12 Cmo 82/2003-106, v řízení o zaplacení částky 471.763,83 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu. V dané věci bylo dle názoru Nejvyššího soudu správně aplikováno ustanovení § 603 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), podle něhož je zasilatel (v dané věci žalovaná) povinen při plnění závazku s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy, odpovídající co nejlépe zájmům příkazce (v dané věci žalobkyně), a § 602 odst. 1 obch. zák., který ukládá zasilateli povinnost plnit pokyny příkazce, upozornit jej na zjevnou nesprávnost jeho pokynů a v případě, že zasilatel od příkazce neobdrží potřebné pokyny, je povinen požádat jej o jejich doplnění. V daném případě žalovaná porušila povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu ve smyslu uvedených ustanovení obchodního zákoníku tím, že při zajištění přepravy nepostupovala s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost, resp. neúplnost jeho pokynů k přepravě, když část zásilky obsahující potravinářské zboží neměla dostatečné doklady pro dovoz na území států Evropské unie. Podle názoru Nejvyššího soudu zasilatel v moderním pojetí neplní pouze funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Úkolem zasilatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí. Na podporu svého tvrzení citoval i rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (z roku 1918 až 1938) pod č. 4464 (z r. 1924), podle něhož je na zasilateli, aby opatřil veškeré doklady o dopravních výdajích, aby volil takového mezizasilatele, který může provést dopravu co nejdříve a aby zpravil svého příkazce o každé důležité překážce dopravy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdila, že napadeným rozsudkem i předchozími rozhodnutími obecných soudů jsou jí ukládány povinnosti v rozporu se zákonem. K tomu stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud postavil své rozhodnutí na tom, že stěžovatelka při plnění svého závazkového vztahu nepostupovala s odbornou péčí při uzavírání smlouvy s dopravcem, přičemž již neuvádí, v čem porušení povinnosti stanovené § 603 odst. 1 obch. zák. spatřuje. Vyjádřila přesvědčení, že při sjednávání přepravní smlouvy nijak nepochybila a s dopravcem sjednala přepravní smlouvu přesně podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). V průběhu řízení pak nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by přepravní smlouvu a způsob jejího uzavření zpochybňovala. Za podstatné dále stěžovatelka považovala, že Nejvyšší soud konstatoval porušení povinnosti stanovené v § 602 odst. 1 obch. zák., spočívající v tom, že zasilatelka neupozornila příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů, což mělo být součástí jeho povinností. Stěžovatelka je toho názoru, že tímto jí jsou ukládány povinnosti v rozporu se zákonem. Odkaz Nejvyššího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu z let 1918 až 1938 a odkaz na odborný výklad pojmu zasilatelské smlouvy jsou dle názoru stěžovatelky irelevantní. V citovaném rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu není zasilateli ukládána jiná povinnost, než týkající se dopravy jako takové. Závěr Nejvyššího soudu o povinnostech zasilatele je natolik extenzivní, že ve svém důsledku znamená, že zasilatel by měl být odborníkem nejen na přepravu, ale i na obchodování se zbožím všeho druhu. Ze skutkových zjištění navíc jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka svého příkazce výslovně upozornila, že ohledně dovozu některých potravin platí zvláštní ustanovení, která jí nejsou a nemohou být známa. Stěžovatelka konečně namítla, že bylo porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, když spor započal již v roce 1996. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že posoudil danou věc z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Veletrhy Brno, a. s., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení výslovně vzdaly. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jak lze dovodit z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost, jejíž hlavní náplní byla polemika s právními závěry Nejvyššího soudu, obsahovala pouze velmi stručnou ústavněprávní argumentaci. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Námitky stěžovatelky se z tohoto pohledu týkaly především toho, že rozhodnutím Nejvyššího soudu jsou jí ukládány povinnosti nad rámec zákona, což ve svém důsledku znamená porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud provedl pouze výklad relevantních ustanovení obchodního zákoníku, který byť se může jevit stěžovatelce jako extenzivní, není natolik extrémní, aby odůvodňoval zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. K námitce stěžovatelky týkající se průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), je třeba zdůraznit, že věc již byla pravomocně skončena, takže ústavní stížnost je v tomto směru bezpředmětná. Navíc lze poukázat na to, že český právní řád předvídá procesní instituty (postup podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích), které slouží k odstranění průtahů v řízení. Teprve po jejich vyčerpání, nedojde-li k nápravě, se stěžovatelka může s ohledem na zásadu subsidiarity obracet na Ústavní soud. Protože stěžovatelka této možnosti nevyužila, nemohl by se Ústavní soud ani touto námitkou, i pokud by ještě řízení probíhalo, zabývat věcně, byť délka soudního řízení, které běží od roku 1996, je vybočující z běžného rámce trvání soudních sporů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. září 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.