II. ÚS 2279/15
II.ÚS 2279/15 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Michaelou Sigmundovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2015 č. j. 14 Co 109/2015-233, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé E. B. a 2) nezletilého S. B. a 3) L. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 0 P 4/2014-181 tak, že vedlejšího účastníka 1) [dále též "syn"] a vedlejší účastnici 2) [dále též "dcera"], svěřil počínaje 1. 12. 2014 vždy v každém lichém týdnu do výchovy vedlejší účastnice 3), jejich matky (dále též "matka") a vždy v každém sudém týdnu do výchovy stěžovatele, jejich otce (dále též "otec") s tím, že k předávání a přebírání nezletilých bude docházet v pondělí ve školním zařízení, které nezletilé děti navštěvují (výrok I.). Vyživovací povinnost rodičům nebyla stanovena (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn se stýkat s vedlejším účastníkem 1) a vedlejší účastnicí 2) [dále též "nezletilí", "děti"] o letních prázdninách po dobu jednoho uceleného měsíce, matka je oprávněna stýkat se s nezletilými o letních prázdninách po dobu jednoho uceleného měsíce s tím, že rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit přesný termín vždy do každého 30. 4. běžného roku. Pro tuto dobu neplatí úprava střídavé výchovy (výrok III.). Tím byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 25 Nc 607/2011-24 (výrok IV.). Uvedeným rozsudkem dále nebylo státu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení spočívající ve znalečném (výrok IV.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 5. 2015 č. j. 14 Co 109/2015-233 byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že návrh stěžovatele jako otce na střídavou výchovu se zamítá (I. výrok rozsudku městského soudu). Dále městský soud rozhodl, že výživné stanovené otci naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 25 Nc 607/2011-24 se mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu vedlejší účastnice 2) částku 2 500 Kč a na výživu vedlejšího účastníka 1) částku 2 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky, počínaje 1. 5. 2015 (II. výrok rozsudku městského soudu); dluh na zvýšeném výživném za dobu od 1. 5. 2015 na každého z nezletilých dětí ve výši 700 Kč je otec povinen zaplatit do 31. 8. 2015 k rukám matky (III. výrok rozsudku). Ve IV. výroku rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že styk stanovený otci naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 25 Nc 607/2011-24 se mění jen tak, že otec je oprávněn stýkat se se svými dětmi vždy každý sudý týden v roce od čtvrtka 16,00 hod. do pondělí 7,40 hod., o hlavních letních školních prázdninách v každém roce prvých 14 dnů v červenci každého roku počínaje od 9,00 hod. do 20,00 hod. neděle druhého týdne a dále každých 14 dnů počínaje srpnem od 9,00 hod. do 20,00 hod. neděle, a dále, že otec není oprávněn stýkat se s nezletilými od úterý do středy, jinak úprava zůstává nezměněna. Pokud jde o úpravu styku o Vánocích, jarních prázdninách, styk zůstal beze změny. Rodiče si budou nezletilé předávat v průběhu školního roku ve školním zařízení, v průběhu prázdnin v bydlišti matky. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu nedospěl k závěru, že by došlo ke změně poměrů, avšak připustil, že v souvislosti s nástupem do základní školy a mimoškolních aktivit se zvýšily nároky dětí a tím i jejich náklady.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), zdůrazňující zájem dítěte na péči obou rodičů a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady a mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].

5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry rozsudku městského soudu, kterým byl změněn prvostupňový rozsudek upravující střídavou péči obou rodičů. Stěžovatel preferuje střídavou péči, neboť nezletilí již nejsou v útlém věku, kdy by byla nezbytná primární péče matky. Stěžovatel je přesvědčen, že je stejně dobrým rodičem jako matka a není důvod, aby děti byly ve výlučné péči matky. Stěžovatel je toho názoru, že kritéria střídavé péče splňuje, přesto mu nebylo umožněno podílet se na výchově svých dětí a naopak městský soud jeho dosavadní frekvenci osobního styku s dětmi ještě snížil. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zájem na stálosti výchovného prostředí je schopen převážit nad zájmy otce jako druhého rodiče na styk s dětmi.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že zatímco obvodní soud učinil závěr o změně výchovných poměrů a proto rozhodl o střídavé péči o děti, městský soud důvody pro změnu stávajícího typu péče o děti vůbec nevidí a děti nadále ponechal ve výlučné péči matky. Stěžovatel poukazuje na závěry znaleckého posudku, dle kterých střídavá péče je vhodná v případě, že změna výchovného prostředí umožní kontinuální fungování dětí ve stejném školním a sociálním prostředí a nebude nezletilé zatěžovat trvajícími konflikty mezi rodiči, které by se negativně promítaly do organizace volného času dětí a jejich přípravy do školy. Stěžovatel poukazuje na to, že rozsudek obvodního soudu podpořil i opatrovník dětí, když navrhl děti svěřit do střídavé péče rodičů. Shodně se opatrovník dětí vyjádřil i v řízení před odvolacím soudem, přesto městský soud doporučení opatrovníka ani soudních znalců nedbal a rozhodl odlišně. Pro stěžovatele bylo rozhodnutí odvolacího soudu šokující a nečekané. Na základě znalosti rozhodnutí soudů prvního stupně, soudů odvolacích i nálezů Ústavního soudu publikovaných v roce 2014 a 2015 v obdobných věcech mohl stěžovatel jako otec důvodně předpokládat, že městský soud střídavou výchovu potvrdí, a nikoli, že jeho návrh zcela zamítne, sníží rozsah jeho styku s dětmi a zvýší vyživovací povinnost bez ohledu na to, že obvodní soud prováděl celý rok podrobné dokazování. Stěžovatel poukazuje na to, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Toto však v případě rozhodování městského soudu chybí. V tomto smyslu je podle stěžovatele nepochopitelné, že městský soud rozhodl dle zjištěného skutkového stavu zcela opačně než obvodní soud a dále než je stanoveno v "principiálním posuzování pravidel pro určení střídavé péče".

7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se se svými dětmi o hlavních letních školních prázdninách v každém roce prvních 14 dnů v červenci každého roku počínaje od 9,00 hod. do 20,00 hod. neděle druhého týdne a dále každých 14 dnů počínaje srpnem od 9,00 hod. do 20,00 hod. neděle. V tomto školním roce (2014/2015) nastaly prázdniny dne 30. 6. 2015 ve středu a doba čtrnácti dnů uplynula dne 14. 7. 2015, což bylo úterý. Podle rozsudku tedy měl stěžovatel děti předat matce až dne 19. 7. 2015 v neděli, ale na druhou stranu by tím porušil rozsudek soudu, protože by měl děti u sebe fakticky 19 dní místo 14 dní. V tomto směru je tedy rozsudek nesrozumitelný a bude zavdávat mezi rodiči příčiny ke sporům o tom, do jakého data má stěžovatel děti ve své péči a ve který den během prázdnin je bude matce vlastně předávat. Matka s dětmi strávila fakticky v měsíci červenci 2015 pouhé dva dny ze 14 dní v době, kdy měly být v její péči. O děti se starali prarodiče a další lidé mimo rodinu. Otec měl zájem být s dětmi a věnovat se jim, to však matka nepřipustila.

8. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší stanoveného výživného; uznává, že s nástupem dětí do školy se zvýšily jejich výdaje, poukazuje však na to, že matce vždy na děti přispíval. Městský soud se tedy domníval, že všechny tyto výdaje na zájmovou činnost hradí matka. To ale není pravda, protože matka hradila zájmové kroužky jen synovi a stěžovatel platil všechny výdaje spojené s kroužkem házené dcery. Na školu a školní potřeby přispíval stěžovatel matce jednou polovinou všeho. Stěžovatel žádal soud o změnu splatnosti výživného, protože ne vždy měl k dispozici k patnáctému dni v měsíci uhrazené faktury od svých zákazníků. Soud však jeho žádosti nevyhověl a splatnost výživného stanovil opět k patnáctému dni v měsíci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu, kterým byl změněn prvostupňový rozsudek o střídavé péči tak, že nezletilé děti byly svěřeny do výchovy matky. Stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl na základě oběma soudy shodně zjištěného skutkového stavu odlišně od obvodního soudu, rozsudek městského soudu proto stěžovatel považuje za nečekaný. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší soudem stanoveného výživného a jeho splatností a dále namítá, že styk stěžovatele s nezletilými není upraven jednoznačným způsobem.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

14. V předmětné věci městský soud na rozdíl od obvodního soudu nedospěl k závěru, že by došlo ke změně poměrů. Městský soud připustil, že v souvislosti s nástupem do základní školy a mimoškolními aktivitami se zvýšily nároky dětí a tím i jejich náklady; tato skutečnost se promítá do možného zvýšení výživného, nemá však relevantní význam pro posouzení změny poměrů v oblasti péče a postupu dle § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

15. Na rozdíl od stěžovatele městský soud ze závěrů znaleckého posudku dovodil, že obě děti a zejména nezletilý syn, vyjádřily spíše svůj názor, že pravidelné střídání rodičů odmítají, mají zájem se stýkat s oběma rodiči a preferují primární péči matky. Danou situací jsou stresovány a znalci doporučili zohlednit nutnost stability daného řešení na delší dobu. Ačkoli oba rodiče jsou plně způsobilí k péči o děti, s přihlédnutím k názoru dětí, vyjádřeném v rámci znaleckého zkoumání, jakož i závěrům znaleckého posudku dospěl městský soud k závěru, že je třeba upřednostnit stabilitu výchovného prostředí dětí v péči matky. Městský soud dovodil, že proti střídané péči obecně hovoří i neschopnost rodičů se rozumně domluvit. Uvedené závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními.

16. Poukazuje-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti na závěry znaleckého posudku, dle kterých střídavá péče je vhodná v případě, že změna výchovného prostředí umožní kontinuální fungování dětí ve stejném školním a sociálním prostředí a nebude nezletilé zatěžovat trvajícími konflikty mezi rodiči, které by se negativně promítaly do organizace volného času dětí a jejich přípravy do školy, je třeba podotknout, že v předmětné věci zásadní důvody, proč městský soud návrhu stěžovatele na střídavou péči nevyhověl, jsou právě stabilita stávajícího výchovného prostředí, přání dětí a nesplnění podmínky změny poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku, když matka o děti pečuje řádně, přičemž městský soud přihlédl i k úrovni komunikace mezi rodiči.

17. Ústavní soud konstatuje, že ani v závěrech ohledně výše a splatnosti výživného, ani ohledně způsobu úpravy styku otce s nezletilými nehledal závěry městského soudu jako vybočující z mezí ústavnosti. Zvýšení výživného městský soud ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž ani v otázce splatnosti výživného ani v otázce úpravy styku s nezletilými neshledal Ústavní soud žádný exces; v této souvislosti je opět třeba apelovat na oba rodiče, aby se především snažili v těchto konkrétních otázkách mezi sebou domluvit, neboť není ani v silách soudu, aby svým rozhodnutím upravil všechny specifické okolnosti, které mohou v běžném životě nastat.

18. K námitce stěžovatele ohledně překvapivosti rozsudku městského soudu Ústavní soud uvádí, že za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.

19. V souzené věci nejde o tento případ, neboť městský soud v souladu s § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v průběhu jednání po doplnění dokazování o zprávy zaměstnavatelů o příjmech matky a údaje z daňových přiznání otce rozsudek obvodního soudu změnil. Své závěry městský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.

20. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o všeobecné závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).

21. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, dostupné na: http://nalus.usoud.cz).

22. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil. Stěžovatel se však se závěry městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

23. V projednávané věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům obou nezletilých na stabilitě výchovného prostředí dětí v péči matky. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilými jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry městského soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

24. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na výše uvedené nálezy a usnesení Ústavního soudu preferující péči obou rodičů, Ústavní soud opět zdůrazňuje nutnost zohlednění specifičnosti konkrétních okolností daného případu pro rozhodování.

25. Ústavní soud poukazuje na to, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilých pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svými dětmi. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilými dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s nezletilými rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Městský soud této své povinnosti řádně dostál.

26. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

27. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.