II. ÚS 2275/16
II.ÚS 2275/16 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M-MOTEL, s. r. o., se sídlem Vodova 1853/96, Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 5 To 29/2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1.Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím porušil její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatelka namítala, že obecný soud měl vyhovět její žádosti (stížnosti) na zrušení zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky (jedná se stavbu občanské vybavenosti, ornou půdu a několik pozemků v katastrálním území Stránecká Zhoř - blíže viz odůvodnění napadeného usnesení). Podle stěžovatelky nejsou od samého počátku dány důvody pro jejich zajištění a policejní orgán nezjišťoval elementární předpoklady uvedené například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 14/2014. Stěžovatelka byla rozhodnutím o zajištění nemovitostí zbavena možnosti vykonávat práva spojená s jejich držbou bez současného splnění zákonných podmínek. Současně stěžovatelka spatřuje prvek libovůle v rozhodování policejního orgánu i soudu.

2. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Na základě usnesení policejního orgánu ze dne 11. 1. 2016 došlo k zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Ve věci je vedeno trestní řízení proti R. Vybíralovi pro závažnou trestnou činnost - zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a účast na organizované zločinecké skupině. Obviněný R. Vybíral je podle dosavadních poznatků soudu napojen na stěžovatelku personálně i finančně a prozatím není možné přesně určit, z jakých prostředků byl financován nákup předmětných nemovitostí. Soud současně konstatoval, že není rozhodné, zda byly zajištěné nemovitosti zakoupeny či jejich provoz je financován peněžními prostředky pocházejícími z trestné činnosti, jelikož jsou zajištěny jako náhradní hodnota v podobě ekvivalentu z výnosu z trestné činnosti, přičemž jejich hodnota není nikterak nepřiměřená k výši finančních prostředků pocházejících z možné trestné činnosti (více než 200 milionů Kč). Na závěr však soud upozornil orgány činné v přípravném řízení, že časové omezení užívání předmětných nemovitostí - jakkoliv jde pouze o omezení dispozice s jejich nakládáním - musí splňovat ve světle judikatury Ústavního soudu požadavek přiměřenosti, a to zejména ve smyslu délky zajištění.
II.

3. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

4. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že k vydání rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhrady hodnoty za výnos z trestné činnosti nebyly splněny podmínky vyžadované zákonem, resp. se jedná o opatření zcela nepřiměřené, jež je výrazem libovůle v rozhodování policejního orgánu, potažmo soudu. Tuto námitku však vyvrací již obecný soud v napadeném rozhodnutí, v němž výslovně uvádí důvody a zákonné podmínky zajištění předmětných nemovitostí, jež jsou ve věci naplněny. Vzápětí dodává, že vyšetřování trestné činnosti nebylo ukončeno a trestní řízení je tak na samém počátku a s ohledem na složitost a rozsáhlost stíhané trestné činnosti bude předmětem dalšího vyšetřování. Příslušným závěrům obecného soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Nadto Ústavní soud opakovaně judikuje, že možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do pravomocně neskončeného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).

5. Ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015), že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci, na což poukázal též obecný soud v napadeném usnesení.

6. Vrchní soud v Olomouci na straně 3 napadeného usnesení sám poukazuje na skutečnost, že zajišťovací institut není "zbavením majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze opatřením, které se týká "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.

7. Z pohledu Ústavního soudu lze rovněž konstatovat, že obecný soud své rozhodnutí opřel o adekvátní právní úpravu a řádně jej odůvodnil. Jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

8. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.