II. ÚS 2273/12
II.ÚS 2273/12 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře Káranská 343, Praha 10, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze č.j. 9 Cmo 197/2010-502 ze dne 5. 10. 2010 a Městského soudu v Praze č.j. 39 Cm 101/2009-456 ze dne 17. 3. 2010 a přiznání náhrady nákladů řízení u Ústavního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán doplacení nesplacené části úvěru s příslušenstvím. Současně žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení u Ústavního soudu. (Lhůtu pro podání ústavní stížnosti patrně odvíjí od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4482/2011, které však ústavní stížností nenapadá.)

Stěžovatel namítá, že v řízení, jehož předmětem sporu byla úhrada nezaplaceného úvěru, se soudy nevypořádaly s námitkami způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci. Jde zejména o námitku stěžovatele a jeho zemřelé manželky (žalovaných), dle níž v bance došlo k záměně účtů, neboť dle sjednané smlouvy o úvěru mělo být hrazeno na účet označený desetimístným číslem, v žalobě je uváděno, že žalovaní mají dluh na účtu označený devítimístným číslem.

Stěžovatel především nesouhlasí se stanoviskem soudů, dle nichž je uplatněná námitka promlčení nedůvodná. Stěžovatel založil do spisu soudu doklad o zaplacení částky ve výši 6 732 Kč, z nějž vyplývá, že se jedná o platbu někoho jiného, nemohly tedy, jak uvádí obecné soudy, nastat účinky, které má na mysli ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák.

Stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že dluh zaplatil, a to z pomoci PHARE, a žalobce mu tuto platbu upřel. Dle stěžovatele měla být tato skutečnost prověřena ze strany soudů, neboť sám již nedisponoval dokladem o zaplacení. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že mu nebyla zasílána předvolání k jednání, přičemž právního zástupce nelze považovat za doručovatele předvolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že žalovaní neprokázali splacení dluhu, vzniklého z důvodů nesplacení úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně bankou na základě smlouvy o úvěru ve výši 750 000 Kč na nákup nemovitosti. Z obsahu spisu i předchozích rozhodnutí vyplývá, že příchozí platby žalovaných byly dostatečně specifikovány a zaúčtovány ve prospěch účtu vedeného na jméno stěžovatele na základě úvěrové smlouvy. Důkazy o údajných platbách z tzv. programu PHARE předloženy nebyly (ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jakými důkazy měly být platby prokázány).

Námitku promlčení shledaly soudy nedůvodnou s ohledem na dobu podání žaloby (1. dubna 1997) a ujednání v bodu VI. obecných úvěrových podmínek banky, jež jsou součástí smlouvy, podle něhož při nedodržení dvou po sobě jdoucích splátek nebo jedné splátky delší než tři měsíce, stává se splatnou celá pohledávka. Žalobce "zesplatnil" úvěr k 1. červnu 1993 vzhledem k prodlení stěžovatele se zaplacením splátky za únor 1993 (splatné 28. února 1993), když žalovaný nezaplatil ani následující splátky, a prodlení delší než tři měsíce nastalo právě k 1. červnu 1993. Dle soudů důkazy osvědčují i platby žalovaného započítané na závazky ze smlouvy o úvěru, a to - s uplatněním trvalého příkazu zřízeného žalovaným k platbám z jeho běžného účtu na účet úvěrový - platby na sankční úroky z úvěru, jež byly provedeny ještě v červenci 1995. S ohledem na tyto platby a ustanovení § 407 odst. 3 nelze i z toho důvodu považovat pohledávku za promlčenou. Důvodem nevyhovění námitce promlčení tedy nebyla výhradně platba ve výši 6 732 Kč poukázaná dle tvrzení stěžovatele někým jiným.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, či perfekcionalisticky "předělávat řízení", ale posoudit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.

O takový případ se však v dané věci nejedná. Ústavní soud připomíná, že ve věci bylo několikrát rozhodováno a byla obecnými soudy důkladně přezkoumána, přičemž bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Okolnost, že v napadených rozhodnutích se soudy znovu konkrétně nevyjádřily ke všem námitkám stěžovatele, automaticky neznamená, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům obecných soudů ohledně uložení povinnosti k zaplacení nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a návrhu na přiznání náhrady náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nevyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.