II. ÚS 2270/09
II.ÚS 2270/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské matice, se sídlem Thákurova 3, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, 530 03 Pardubice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. dubna 2009, č. j. 69 Co 46/2009-168, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2008, č. j. 21 C 107/2007-125, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vojenské nemocnice Olomouc, IČ: 60800691, se sídlem Sušilovo nám. 1/5, 772 00 Olomouc - Klášterní Hradisko, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem, se sídlem Tř. Svobody 39, 772 00 Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a ochrany základních práv a svobod soudní mocí podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").

2. Stěžovatelka se domáhala žalobou podanou k Okresnímu soudu v Olomouci určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě. Tvrdila, že jako právní nástupce Českého náboženského fondu a Moravskoslezského náboženského fondu je od roku 1878 vlastníkem předmětných nemovitostí, přestože jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána Česká republika. Stát se měl stát vlastníkem na základě listiny ze dne 20. června 1956, která však nebyla platným nabývacím titulem, neboť nešlo o řádnou darovací smlouvu, ale o pouhý zápis, který nesplňoval náležitosti platného právního úkonu, neboť k převodu majetku nebyl dán souhlas příslušného orgánu státní správy, který byl podle tehdy platné právní úpravy k převodu vlastnictví vyžadován. Naléhavý právní zájem na určení spatřovala jednak v potřebě uvést stav zápisu v katastru nemovitostí do souladu s právním stavem, a jednak v povaze svého postavení, neboť jako veřejnoprávní instituce je podle svého statutu povinna pečovat o majetek ve svém vlastnictví.

3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. července 2008, č. j. 21 C 107/2007-125, žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Poukázal na to, že žaloba na určení práva je svou povahou nástrojem preventivní ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu. V situaci, kdy již k porušení práva došlo, není žaloba o určení na místě, neboť tento její účel nemůže být naplněn.

4. Proti rozsudku Okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Namítla, že řízení bylo stiženo vadou, neboť nebyla soudem řádně poučena o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti o existenci naléhavého právního zájmu, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, pokud byl zamítnut její návrh na doplnění dokazování záznamem z tiskové konference vlády ze dne 5. června 2002. Na podporu své argumentace se pak odvolala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 34/06 a sp. zn. I. ÚS 428/06. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě zcela vyhověl.

5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu nebyla skutečnost, že by stěžovatelka neúplně či neurčitě vymezila skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby, ale odlišný právní názor soudu na důvodnost, či nedůvodnost podané žaloby. Z toho důvodu nemohlo jít o vadu řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudu zakotvené v § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K námitce neúplně zjištěného skutkového stavu uvedl, že soud prvního stupně náležitě odůvodnil neprovedení tohoto důkazu poukazem na to, že s ohledem na právní stanovisko soudu byl tento důkaz nadbytečný, s čímž se odvolací soud ztotožnil. Pokud jde o výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, podle odvolacího soudu se jedná o rozhodnutí, která řeší otázku konkurence obecných ustanovení podle občanského zákoníku a speciálních ustanovení restitučních, přičemž v souzeném případě o tuto situaci nemohlo jít, protože stěžovatelka se nemohla, s ohledem na svůj statut, domáhat svého nároku podle žádného restitučního předpisu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, ze kterého ocitoval právní větu.

6. Stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů napadla projednávanou ústavní stížností. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že obecné soudy podle jejího přesvědčení pouze paušálně, a tedy nesprávně, aplikovaly stanoviska pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. a č.13/2006 Sb., aniž by rozlišovaly zvláštnosti projednávané věci. Podle jejího názoru nebyla respektována její právní povaha nestátní a samostatné právnické osoby. Podrobně opakuje svoji argumentaci ohledně neplatnosti převodu předmětu sporu na stát, svůj názor ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a neúplnosti skutkových zjištění. Nad rámec toho, co bylo namítáno již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v ústavní stížnosti dále namítla, že soudy byly opomenuty i další důkazy, konkrétně nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu čtením listin založených stěžovatelkou do spisu sp. zn. 22 C 314/2000 Okresního soudu v Olomouci, zejména stanoviska Ministerstva kultury ČSR, sekretariátu pro věci církevní č. 4341/72-C ze dne 24. března 1972, ze kterého by muselo být prokázáno, že stát nerespektoval její statut jako samostatné právnické osoby. Dále poukázala na to, že obecné soudy, podle jejího názoru, v rozporu s čl. 4 Ústavy jí znemožnily plnit její povinnosti vyplývající z jejího statutu tím, že neuznaly její naléhavý právní zájem na žalovaném určení, ačkoliv její povinností je pečovat o majetek, který má ve vlastnictví a dbát o jeho výnosy. Stěžovatelka poukázala též na to, že nebyl vzat zřetel na to, že zákonodárce v oblasti církevních restitucí je dlouhodobě nečinný, což je neslučitelné s požadavky právního státu. V závěru zpochybnila použitelnost právních závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, na které odkázal odvolací soud, s tím, že právní názor vyjádřený v tomto rozhodnutí na souzený případ nedopadá.

7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

8. Krajský soud se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

9. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a neuvedl žádné nové skutečnosti, které by účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku nebyly známy.

10. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník. Ani on však neuvedl žádné nové skutečnosti a pouze opakoval argumentaci obecných soudů vyjádřenou v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

11. Uvedená vyjádření proto nebyla rozesílána k replice, a to i s ohledem na to, že řízení o ústavní stížnosti nemá charakter kontradiktorního řízení. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
12. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. V souladu s ústavně vymezenou pravomocí jsou to obecné soudy, kdo poskytují ochranu právům a podle příslušných procesních předpisů k tomuto účelu vedou příslušná řízení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, tudíž ani další přezkumnou instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. K ničemu takovému ale v posuzovaném případě nedošlo.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila před obecnými soudy, a v okolnosti, že jí nebylo vyhověno, spatřuje porušení pravidel řádného procesu. Ústavou garantované právo na řádný proces nezajišťuje žádnému z účastníků řízení právo na úspěch ve věci. Jeho smyslem je garantovat každému z účastníků rovné zacházení a to dodržováním pravidel řízení, které nesmějí zvýhodňovat jen některou ze stran soudního procesu. Z tohoto pohledu se jeví jako nejpodstatnější námitky stěžovatelky, že nebyly provedeny všechny důkazy, které v řízení z její strany byly navrhovány. V odvolání ovšem napadla jen nevyhovění návrhu na doplnění dokazování záznamem z tiskové konference vlády ze dne 5. června 2002. Nešlo ovšem o opomenutý důkaz, neboť soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč tento důkaz nepovažoval za účelné provádět a odvolací soud tento důvod shledal, s ohledem na právní názor ze kterého soud vycházel, za zcela správný.

14. Pokud jde o až v ústavní stížnosti tvrzené neprovedení dalšího stěžovatelkou navrhovaného důkazu čtením listin ze spisu sp. zn. 22 C 314/2000 Okresního soudu v Olomouci, nebyla tato námitka v odvolání uplatněna a tudíž ani není prostor pro to, aby se jí zabýval Ústavní soud. Řízení před Ústavním soudem nemůže v tomto směru nahrazovat řízení před obecnými soudy. Ústavní soud k tomu jen na okraj dodává, že si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 21 C 107/2007 a z jeho obsahu, konkrétně z č. l. 110 p. v. zjistil, že důkaz čtením spisu sp. zn. 22 C 314/2000 Okresního soudu v Olomouci byl proveden, a po provedeném dokazování listinnými důkazy na dotaz soudu právní zástupce stěžovatele reagoval tak, že žádné důkazní návrhy neměl.

15. Odvolací soud se ústavně relevantním způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se nedostatku poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst.1 a 3 o. s. ř. Ke stanovisku odvolacího soudu k této otázce nemá Ústavní soud co dodat, neboť jde o výklad podústavního práva, který nevybočuje z názorového okruhu vymezeného judikaturou obecných soudů a doktrínou a tudíž nemůže být naplněn předpoklad pro zásah Ústavního soudu ve smyslu, jak je vyjádřen shora.

16. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 21 C 107/2007 dále zjistil, že se především soud prvého stupně náležitým způsobem vypořádal s otázkou právní povahy stěžovatelky, když provedením důkazů zjistil a správně vyhodnotil její aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu a že se správně vypořádal i s otázkou pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka. Tímto postupem byla zachována rovnost mezi účastníky sporu a nikdo z nich nebyl vystaven procesnímu znevýhodnění. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že je ve vztahu k ní, s ohledem na její zvláštní poslání a na dlouhodobou nečinnost státu v otázce církevních restitucí, třeba posuzovat otázku naléhavého právního zájmu extenzivněji. Nedostatek naléhavého právního zájmu byl totiž shledán především v tom, že žaloba na určení není vlastnickou žalobou. Soudy podrobně vyložily, proč nelze v situaci, kdy již došlo k porušení práva, žalovat na určení, neboť v takovém případě nemůže být naplněn preventivní účel této žaloby. Okolnost, že řízení zahájené v roce 2000 ve stejné věci bylo zastaveno poté, co ministr kultury rozhodl o likvidaci stěžovatelky a jmenovaný likvidátor vzal žalobu zpět, a to i když posléze bylo jeho rozhodnutí soudem prohlášeno za nicotné, není relevantní, s ohledem na důvody zamítnutí žaloby. Existence tohoto meritorním rozhodnutím neukončeného řízení nemá vliv na právní postavení stěžovatelky v této souzené věci.

17. Obdobně nelze akceptovat ani tvrzení stěžovatelky, že postupem soudů jí bylo znemožněno plnit povinnosti stanovené jejím statutem, který jí ukládá povinnost důsledně pečovat o majetek, jenž má ve vlastnictví, a dbát o výnosy z tohoto majetku. Obecné soudy nezpochybnily aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky k vedení sporu, v řízení byla dána možnost žalobou tvrzené právo uplatnit. Za znemožnění výkonu jejích povinností nelze považovat závěr soudů, že žaloba, tak jak byla podána, není po právu. Ústavní soud konečně v této souvislosti připomíná svůj apel zákonodárci vztahující se k § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 528/02).

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.