II. ÚS 2263/12
II.ÚS 2263/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 191/2012-33 ze dne 20. února 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 91/2011-592 ze dne 2. června 2011 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 2 T 128/2009-417 ze dne 25. listopadu 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 3) Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 18. června 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížením na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že při řízení osobního automobilu tovární značky BMW po silnici první třídy rychlostí nejméně 121 km/hod nezvládl průjezd táhlé pravotočivé zatáčky, přejel do protisměru, kde při rychlosti nejméně 105 km/h levým předním rohem automobilu narazil do levého předního blatníku a levého předního kola protijedoucího osobního automobilu tovární značky Renault a následně se rychlostí nejméně 85 km/h levým předním rohem automobilu čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem tovární značky Volvo a přitom došlo ke zranění řidičky automobilu tovární značky Renault a její spolujezdkyně a řidič automobilu tovární značky Volvo a jeho spolujezdkyně utrpěli smrtelná zranění, kterým na místě podlehli. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců se zařazením do věznice s dohledem, trest zákazu činnosti - zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, a byla mu uložena povinnost uhradit poškozené škodu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců se zařazením do věznice s dohledem. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Konkrétně v ústavní stížnosti namítá, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování, resp. ze dvou možných závěrů obecné soudy zvolily pro stěžovatele ten nepříznivý. V řízení se objevily pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a mělo být soudy postupováno dle principu in dubio pro reo, resp. presumpcí neviny. Vznikl tak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

3. Stěžovatel od počátku řízení popíral, že vybočil ze svého jízdního pruhu do té míry, že přejel dvojitou plnou čáru a že se ocitl v protisměru, kde se střetl se dvěma osobními automobily. Znalecké posudky se k tomu stavějí různě. Za zásadní považuje znalecký posudek zpracovaný z jeho podnětu znaleckým ústavem DEKRA Automobil, a. s., který určil dráhu vozidla stěžovatele z hlediska nehodového děje značně odlišně než obžaloba. Problém spatřuje v obtížné rekonstrukci nehodového děje na základě stop na vozovce, které nejsou interpretovatelné zcela jednoznačně. Stopy, ze kterých vycházejí soudem ustanovení znalci při určení, zda stěžovatel skutečně vybočil do protějšího jízdního pruhu, resp. počáteční stopa, není podle stěžovatele nijak viditelná. A nebyl bez zdůvodnění opatřen stěžovatelem navržený znalecký posudek k porovnání protokolu o nehodě s plánkem o nehodě a překreslení údajů z protokolu o nehodě do plánku, pokud je to vůbec možné. Náčrtek místa nehody se v průběhu trestního řízení ztratil a náhle a překvapivě se objevil až při odvolacím řízení. Ovšem kopie tohoto náčrtku byla odvolacím soudem doručena zpracovatelům dvou znaleckých posudků, které si protiřečily, a to Ústavu soudního inženýrství v Brně a znaleckému ústavu DEKRA Automobil, a. s., přičemž ani jeden z nich nepovažoval obsah náčrtku za významný pro své závěry. Závěr odvolacího soudu následující po konfrontaci zpracovatelů znaleckých posudků považuje stěžovatel za subjektivní a nesouhlasí s tím, že závěr znaleckého ústavu DEKRA Automobil, a. s., je nelogický.
4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), přičemž nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.

6. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, to znamená že povede ke zproštění obžaloby. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny (sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. listopadu 2009). Nicméně uplatnění této zásady je namístě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448; aj.). Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy z těchto principů vykročily.

7. K "neviditelnosti" stopy č. 0 odvolací soud souhlasil se stěžovatelem potud, že není viditelná na fotografiích v celé své délce, což označil jednak za běžné a současně vyzdvihl, že fotografie byly pořizovány za tmy. Vyložil, že právě proto jsou tyto stopy policejními orgány označovány křídou nebo sprejem bílou přerušovanou čárou s tím, že o práci specializovaného policisty K. nejsou v daném směru pochybnosti. Odvolací soud poukázal i na to, že uvedenou stopu nezpochybnil ani stěžovatelem povolaný znalec Ing. Ž.

8. Závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKRA Automobil, a. s., pak nebyly odvolacím soudem akceptovány především proto, že na rozdíl od posudku Ústavu soudního inženýrství v Brně nevycházely důsledně ze zajištěných stop, a tento rozpor zpracovatele nebyly schopni logicky vysvětlit. To se přitom týkalo jak stop týkajících se srážky s prvním protijedoucím vozidlem, tak i stop o pokračování vozidla stěžovatele v jízdě od tohoto momentu do srážky s druhým protijedoucím vozidlem.

9. Ohledně stěžovatelem navrženého znaleckého posudku k porovnání protokolu o nehodě s plánkem o nehodě a překreslení údajů z protokolu o nehodě do plánku rozhodně není pravdou, že by jeho zamítnutí nebylo odůvodněno. Z rozsudku odvolacího soudu totiž jednoznačně vyplývá, že k odmítnutí tohoto důkazního návrhu došlo v návaznosti na obsáhlé doplnění dokazování v odvolacím řízení. To je i logické, když obsahem náčrtku a z něj vycházejícího protokolu a plánku, vypracovaných policejním orgánem se podrobně zabývaly oba znalecké ústavy, jak ostatně vyplývá z argumentace stěžovatele. Konečně odvolací soud uvedl, že předmětný zákres v průběhu odvolacího řízení pořídil a předložil Ústav soudního inženýrství v Brně.

10. Ústavní soud tedy neshledal tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.