II. ÚS 226/05
II.ÚS 226/05 ze dne 25. 11. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Doc. PhDr. E. V., CSc., zastoupeného JUDr. Janem Bartošem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 876/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 241/2004, t a k t o :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2005, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci dle čl. 28 Listiny.

Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že žalobce Ing. P.T., správce konkurzní podstaty společnosti WOJTOŇ-KOVEX spol. s r.o, se sídlem Hošťálková 203, se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 56.000,-Kč s přísl. Tvrdil, že stěžovatel vykonával ve prospěch této společnosti práci likvidátora. Dle smlouvy si dne 21. 7. 1999 vyplatil na činnosti, které měly být provedeny v srpnu 1999, zálohu ve výši 36.000,-Kč a další zálohu na cestovné 20.000,-Kč. Dne 23. 7. 1999 byl na společnost prohlášen konkurs, čímž oprávnění stěžovatele ve vztahu ke společnosti zanikla, stejně jako nárok na odměnu a na náhradu cestovného. Správce s postupem stěžovatele nevyslovil souhlas. Výši případných cestovních výdajů stěžovatel ani nevyúčtoval.

Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 21 C 298/2000, v celém rozsahu vyhověl (výrok I.) a stěžovatele zavázal nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Co 468/2001, změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl. Oproti soudu I. stupně dovodil, že částku 56.000,-Kč nelze po prohlášení konkursu pokládat za bezdůvodné obohacení stěžovatele. Vyšel z toho, že likvidace společnosti nebyla dokončena a stěžovatel nevyúčtoval odměnu, nejsou tudíž splněny podmínky pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 446/2002, jímž napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že odvolací soud nedocenil význam zjištění, že záloha, kterou si stěžovatel vybral, byla účelově určena na činnosti likvidátora a jeho cestovné v srpnu 1999. Z toho plyne, že byl-li konkurs prohlášen již v červenci, záloha na srpen nemohla být použita v souladu s jejím určením. Sporná záloha je proto skutečně plněním z právního důvodu, který dnem prohlášení konkursu odpadl. V důsledku zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu se věc dostala opět do stádia řízení odvolacího. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 241/2004, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé co do částky 36.600,-Kč potvrdil a co do částky 20.000,-kč, úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 56.600,-Kč od 2. 6. 2000 do zaplacení a ve výroku nákladovém rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ohledně potvrzující částky 36.600,-Kč plně odkázal na argumentaci dovolacího soudu, tj., že jde o plnění z právního důvodu, který odpadl dnem prohlášení konkursu, když je zřejmé, že nebyla určena přiměřená odměna za činnost likvidátora po prohlášení konkursu.

Posledně citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Má za to, že v řízení před soudem prvního stupně, v němž bylo rozhodnuto, aby uhradil žalobci 56.000,-Kč, nebral soud v úvahu všechny skutečnosti, které stěžovatel uváděl, a nepožadoval po žalobci předložení cestovních příkazů za cesty vykonané v době od 24.8. do 20. 10. 1999. V tomto období totiž vykonával jako likvidátor činnosti, které při vstupu společnosti do konkursu musí vykonat a na tuto činnost si proplatil zálohu. Žalobce nezrušil mandátní smlouvu ani smlouvu o používání soukromého motorového vozidla. Kdyby tomu tak bylo, stěžovatel by se obrátil na konkurzního soudce o odsouhlasení oprávněných nákladů. Žalobce proto postupoval neobvykle a nemorálně, když po předání majetku a dokumentace vyzval likvidátora k vrácení záloh, aniž by provedl vyúčtování nezbytných nákladů na cestovné a odměnu za vykonanou práci. Ani odvolací soud nebral v úvahu oprávněnost zálohy stěžovatele - likvidátora, čímž hrubě porušil jeho ústavní právo na odměnu za vykonanou práci.

K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Městský soud v Praze, který po rekapitulaci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nemá co by na svých právních závěrech měnil. Upozornil však na to, že stěžovatel se domáhá zrušení celého rozsudku a přehlíží skutečnost, že jím byl rozsudek soudu I. stupně zčásti zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu, tedy i v části, v níž byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení. Řízení v rozsahu zrušujícího výroku (o zaplacení částky 20.000,-Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 56.600,-Kč a o nákladech řízení) tedy nadále probíhalo, a stěžovatel v něm mohl realizovat všechna svá práva, a to včetně podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí a podání ústavní stížnosti proti novému konečnému rozhodnutí. V části, směřující proti zrušujícímu výroku napadeného rozsudku, je tedy ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a řízení, jež jeho vydání předcházelo, toliko v rozsahu jeho potvrzujícího výroku, tedy co do částky 36.600,-Kč, představující zálohu vyplacenou stěžovateli na činnosti, které měly být provedeny v srpnu 1999, a kterou soud I. stupně uložil stěžovateli zaplatit žalobci.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že soud I. stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci, neboť si nevyžádal doklady svědčící o oprávněnosti vyplacené zálohy , a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.

Z hlediska podústavního práva na projednávanou věc dopadá mj. ustanovení § 13a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, platného v době prohlášení konkursu na majetek likvidované společnosti (23.7. 1999), podle něhož, je-li prohlášen konkurz ohledně právnické osoby v likvidaci, likvidace se po dobu jeho trvání přerušuje. Likvidátor po tuto dobu vykonává svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na správce; do působnosti likvidátora náleží rovněž součinnost se správcem. Za tuto činnost má nárok na náhradu nutných nákladů a na přiměřenou odměnu, kterou určí správce se souhlasem soudu.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, učiněných ohledně předmětné zálohy (které v průběhu řízení nikdo nezpochybnil), záloha, kterou si stěžovatel coby likvidátor pozdější úpadkyně vyplatil dne 21. 7. 1999, byla účelově určena na činnosti likvidátora prováděné v srpnu 1999. Byl-li tedy konkurz na majetek likvidované společnosti prohlášen již 23. 7. 1999, záloha na měsíc srpen nemohla být použita v souladu se svým určením, neboť v té době již platil režim daný ustanovením § 13a zákona o konkurzu a vyrovnání. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že částka 36.000,-Kč, kterou stěžovatel uvedeným způsobem přijal, je plněním z právního důvodu, který dnem prohlášení konkurzu odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.).

Stěžovatel namítá, že i po prohlášení konkurzu na likvidovanou společnost vykonával určité činnosti, k čemuž byla vyplacená záloha vlastně určena. Soud však odmítl vyžádat doklady, které by tyto činnosti prokázaly. Ústavní soud neshledal v takovém postupu soudu nic nezákonného či dokonce protiústavního. Obecně sice nelze zpochybnit nárok likvidátora na přiměřenou odměnu a na náhradu nutných nákladů za výkon své omezené působnosti v době po prohlášení konkurzu, nutno však vzít v úvahu, že odměnu, která by mu jinak náležela dle uzavřené smlouvy, mu za činnosti prováděné za dobu po prohlášení konkurzu na likvidovanou společnost určuje ve smyslu ustanovení § 13a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání správce konkurzní podstaty. S určenou odměnou likvidátora nadto musí vyslovit souhlas soud, a to usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. V případě stěžovatele je ovšem zřejmé, že mu shora popsaným způsobem přiměřená odměna za činnost provedenou po prohlášení konkursu určena nebyla. Nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí. Jeho názor, že mu náleží odměna dle mandátní smlouvy, je v kontextu výše uvedeného nesprávný a nemá oporu v zákoně. Stěžovatel již nebyl oprávněn vykonávat funkci likvidátora na základě smlouvy uzavřené s úpadcem a pro stanovení případné odměny za činnost vykonávanou v době po prohlášení konkursu musel být dodržen zákonný postup. Pokud tedy v projednávaném případě dodržen nebyl, když stěžovatel ani v tomto směru neposkytl správci konkursní podstaty potřebnou součinnost, bylo by nadbytečné vyžadovat doklady, svědčící o oprávněnosti vyplacené zálohy.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele jeho skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že odvolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, interpretoval příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Za této situace nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces.

Poukaz na porušení článku 28 Listiny je v případě stěžovatele nepřípadný, neboť činnost likvidátora nevykonával jako zaměstnanec, kterému by náležela ve smyslu uvedeného článku Listiny spravedlivá odměna za práci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než Ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a v části, v níž směřuje proti zrušujícímu výroku tohoto rozsudku, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.