II. ÚS 2254/12
II.ÚS 2254/12 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti PhDr. Jarmily Davídkové, PhDr. Stanislavy Kovářové a Ing. Tomáše Rubišara, zastoupených JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem se sídlem Třebízského 32, 770 08 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 12 Co 363/2011-572 ze dne 15. 3. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 118/2000-511 ze dne 31. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé po vedlejších účastnících domáhali odstranění v rozsudku blíže specifikovaných stavebních úprav, provedených v domě č. p. X na pozemku parc. č. st. XY, nacházejících se v katastrálním území Olomouc-město, kterou odůvodnili tím, že jsou, společně s dalšími osobami, vlastníky bytových jednotek a spoluvlastníky společných prostor zmíněného domu, přičemž vedlejšími účastníky provedené stavební úpravy zasahují do jejich vlastnického práva, když zejména znemožňují užívání společného půdního prostoru. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, když odvolací námitky stěžovatelů neshledal důvodnými.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé nejprve obsáhle vylíčili okolnosti sporu a namítli, že obecné soudy, zvláště nalézací soud, opomněly některé důkazy, jejichž provedení se stěžovatelé v průběhu řízení domáhali. Dále poukázali na to, že v rozsudcích obou soudů absentuje řádné odůvodnění, když se nevyjádřili ke všem argumentům stěžovatelů a rozsudky postrádají relevantní odůvodnění nedostatků v aktivní a pasivní věcné legitimaci, jakož i stran uznání námitky promlčení. V této souvislosti stěžovatelé namítli, že soudy věc posoudili nesprávně i po právní stránce, když dospěly k závěru o tříleté, a nikoli desetileté promlčecí lhůtě, jakož i k nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace, a nesprávně si vyložily též ustanovení § 94 zákona č. 50/1976 Sb. Stěžovatelé rovněž namítli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, spočívající dle nich především v tom, že ze strany vedlejších účastníků bylo jejich počínání neúmyslné, ačkoliv nalézací soud provedl důkazy, ze kterých zjistil, že žalovaní byli toliko spoluvlastníky předmětných půdních prostor, že se o připojení půdních prostor ke svému bytu neúspěšně snažili již v době před privatizací bytů, přičemž se žádným způsobem nevypořádali s ostatními spoluvlastníky společných prostor, a ke dni zahájení stavebních prací neměli žádné občanskoprávní oprávnění ani rozhodnutí orgánu stavební správy k provedení zamýšlených stavebních úprav. Obecné soudy dle nich posoudily žalobu toliko povrchně, a tím měly stěžovatelům odepřít právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé také brojí proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; v této spojitosti odkázali na judikaturu Ústavního soudu, s tím, že ve věci bylo namístě, alespoň částečně, přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Všechny tyto své výhrady stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných rozsudků.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní, byť Ústavní soud některé dílčí namítané vady v projednávané věci zjistil.

Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení dokazování, tedy provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují, může tyto návrhy zamítnout, ovšem musí tento svůj postup náležitě odůvodnit, aby bylo zřejmé, proč těm či jiným návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelům v tom, že ani o samotném zamítnutí (či jiném nezohlednění) důkazních návrhů žalující strany, které stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjmenovali, není v rozhodnutí soudu první stolice byť jen zmínka. V rozsudku krajského soudu, který se zabýval v zásadě identickou odvolací námitkou stěžovatelů, pak stojí, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů již provedených lze na skutkový stav věci bezpečně usoudit. Opomněl ovšem podotknout zásadní moment, a sice že v takovém případě musí svůj postup dostatečně odůvodnit, což nalézací soud nesplnil, když v odůvodnění svého rozsudku jen povšechně uvedl, že "Z ostatních provedených důkazů neučinil soud žádní relevantní skutková zjištění", aniž ozřejmil, proč některé stěžovateli navrhované důkazy neprovedl vůbec. Odvolací soud potom svou úvahou o tom, že tak okresní soud učinil pro dostatečně bezpečné zjištění skutkového stavu, víceméně absenci odůvodnění v tomto rozsahu za nalézací soud poněkud domyslel.

Ústavní soud však musil za těchto okolností vážit, zda je pro tuto vadu třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelů tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v případě stěžovatelů, kdy zamítavé rozhodnutí soudu prvé stolice a jeho potvrzení soudem druhé stolice bylo založeno především na nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců a pasivní věcné legitimace žalovaných (o tom viz dále). Proto i kdyby soudy znovu provedly zmíněné důkazy, které měly sloužit k prokázání protiprávního stavu založeného stavební činností vedlejších účastníků, a vyvodily z nich závěry shodné se stěžovateli, nezměnilo by to ničeho na otázce aktivní a pasivní věcné legitimace, tedy tato skutečnost by se neodrazila na změně ve výroku ve věci samé.

Pokud jde o výtku stran nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud poukazuje na svoji relevantní judikaturu, v níž vyzdvihuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz), s tím, že míru odůvodnění - ve světle výše nastíněných principů - nelze posuzovat na pozadí její kvantifikace, poněvadž i velmi stručné odůvodnění může předmětná ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li alespoň stručně a výstižně podstatu a smysl daného rozhodnutí, což ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí v kontextu projednávané věci splňují. Nalézací soud ve svém rozhodnutí zřetelně uvedl, z jakých důkazů vycházel (srov. str. 5 - 12 rozsudku okresního soudu), jak je hodnotil, resp. k jakým skutkovým zjištěním dospěl (srov. str. 12 - 13), i jaké právní závěry vyvodil a na základě kterých právních norem k nim dospěl (srov. str. 13 - 15). Obecné soudy pak v uspokojivém rozsahu reagují též na tvrzení a argumentaci předestřené stěžovateli v průběhu soudního řízení (s výjimkou shora konstatované absence náležitého odůvodnění neprovedených důkazů), kdy zejména odvolací soud posoudil každou odvolací námitku zvlášť (srov. str. 6 - 10 rozsudku krajského soudu). Za tohoto stavu tak Ústavní soud nezjistil exces, který by byl mohl založit neústavnost napadených rozhodnutí, jak se stěžovatelé domnívají.

Co se týče námitky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich soudy vyvozenými právními závěry, dospěl Ústavní soud k následujícímu závěru. Stěžovatelé na existenci tohoto rozporu usuzují z toho, že ačkoliv nalézací soud provedl důkazy, ze kterých zjistil, že vedlejší účastníci se snažili o provedení předmětných stavebních úprav již dříve v době před privatizací bytů, přičemž se žádným způsobem nevypořádali s ostatními spoluvlastníky společných prostor, přesto dospěl k závěru o aplikaci tříleté promlčecí lhůty, a nikoli desetileté, jejímž předpokladem je dle § 106 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) úmyslné zavinění. Stěžovatelé v této souvislosti ovšem přehlížejí podstatnou okolnost, a sice že nalézací soud konstatoval promlčení nároku na náhradu škody, jehož námitku vznesli vedlejší účastníci, pro uplynutí subjektivní promlčecí lhůty (byť nesprávně stanovil její délku na tři roky namísto dvou roků stanovených v § 106 odst. 1 občanského zákoníku, když prima vista nešlo o případ předvídaný ustanovením § 106 odst. 3 téhož předpisu; srov. str. 14 in fine prvoinstančního rozsudku), která je stejná pro dolózní i kulpózní způsobení škody a která musí být rovněž, kumulativně s objektivní promlčecí lhůtou, zachována, aby bylo možné námitce promlčení úspěšně vzdorovat.

Protože z vylíčení okolností celého případu, jak je stěžovatelé podávají v ústavní stížnosti a jak i plyne ze skutkového stavu zjištěného soudy, je zřejmé, že stěžovatelé se dozvěděli o škodě již v den začátku stavebních prací, jakož i o tom, že za ni zjevně odpovídají vedlejší účastníci, postrádá jejich argumentace desetiletou promlčecí dobou jakoukoli relevanci. Z toho důvodu deficit v argumentaci odvolacího soudu, jež se poněkud míjí s ratio decidendi okresního soudu v této konkrétní otázce, když kalkuluje naopak s objektivní promlčecí dobou, a jež na absenci úmyslu usuzuje pouze ze skutečnosti, že dané stavební práce byly ex post schváleny vzápětí zrušeným stavebním povolením, tudíž nemůže vést ke zrušení jeho rozhodnutí, a to ze stejných důvodů, jako tomu je v případě vad týkajících se neprovedených důkazů, jejichž část nadto byla, jak tvrdí sami stěžovatelé, zaměřena na prokázání úmyslu způsobené škody na straně vedlejších účastníků. K tomu je třeba podotknout, že stěžovatelé se na soud s ochranou svých práv obrátili již v závěru roku 2000, avšak tehdy žádali odstranění stavebních zásahů v půdním prostoru a jeho uvedení v předešlý stav (tj. restitutio in integrum), teprve až v roce 2008 na základě soudem připuštěné změny žaloby začali po vedlejších účastnících žádat (též) náhradu škody. Stěžovatelé sice již u odvolacího soudu namítali, že nešlo o změnu žaloby, ale o "zpřesnění žalobního petitu", nicméně již krajský soud dostatečně podrobně vysvětlil, proč je třeba odmítnout - pro stěžovatele z hlediska zachování promlčecích lhůt příznivý - úsudek, že se nejednalo o změnu žaloby, ale pouze o upřesnění skutkových tvrzení směřující k detailnímu a preciznímu vylíčení všech rozhodujících skutečností (srov. str. 7 rozsudku soudu druhé stolice). Ústavní soud nepokládá výklad odvolacího soudu za ústavně nekonformní, nýbrž za výklad, který je odrazem nezávislého soudního rozhodování; v podrobnostech proto na něj odkazuje.

Rovněž stěžovateli tvrzené nedostatečné odůvodnění ohledně soudy dovozené absence aktivní věcné legitimace stěžovatelů, resp. pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků, nemůže samo o sobě vést ke kasaci napadených soudních rozhodnutí, poněvadž oba obecné soudy akcentovaly přednost žaloby na náhradu škody před negatorní žalobou, která byla založena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 ze dne 4. 3. 2002, z něhož plyne, že domáhá-li se vlastník (popř. spoluvlastník) proti bývalému držiteli (nebo i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle § 442 odst. 2 tohoto předpisu. Proti tomuto závěru stěžovatelé přitom ani nijak nebrojí, třebaže jde o jeden ze zásadních závěrů, na němž je, inter alia, zamítnutí žaloby postaveno.

Konečně nemohl Ústavní soud dospět ani k závěru o neústavnosti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před oběma soudy. Ústavní soud zde pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud rovněž připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu § 150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. května 2001, II. ÚS 145/06 ze dne 14. března 2007 či IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. června 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle). Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. září 2010, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak bylo opakovaně judikováno, ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. ledna 2010 a sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. dubna 2010, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení § 150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu; k takové situaci však v projednávané věci ve světle shora uvedených okolností případu nedošlo. Krajský soud krom toho poukázal na to, že řízení ve věci bylo fakticky po dobu šesti let přerušeno na návrh stěžovatelů, kteří až po uplynutí této doby podali návrh na pokračování v řízení, s tím, že v průběhu řízení několikrát měnili své právní zastoupení, neměli zcela ujasněnou žalobní koncepci, o čemž svědčí několikeré změny jak žalobního petitu, tak zejména skutkových tvrzení, přičemž vedlejší účastníci se uplatněnému nároku po celou dobu řízení konzistentně bránili. V takovém odůvodnění nespatřuje Ústavní soud žádné protiústavní prvky.

Stěžovatelé vedle použití § 150 o. s. ř. polemizují rovněž se správností výpočtu náhrady nákladů řízení, jejíž přezkum ovšem s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nicméně sdílí názor stěžovatelů, že bylo s ohledem na výši protistraně přiznaných nákladů řízení přinejmenším vhodné, aby soud k úhradě nákladů řízení byl stanovil delší pariční lhůtu, popř. aby byl stěžovatelům umožnil hradit náklady řízení ve splátkách či po částech. Skutečnost, že se rozhodl tak neučinit s odůvodněním absence výjimečných okolností na straně stěžovatelů, však nemůže nic změnit na vlastní ústavní konformitě jeho rozhodnutí.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.