II. ÚS 2248/12
II.ÚS 2248/12 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky READY REALITY s. r. o., se sídlem Liberec, Chrastavská 270/24, zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 5. 2011 č. j. 13 C 144/2007-172 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 13. 3. 2012 č. j. 36 Co 330/2011-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými usneseními byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že účastník a vedlejší účastník jsou společně a nerozdílně povinni nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.

Shora citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci potvrdil napadené usnesení, jímž soud prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil správci konkursní podstaty povinnost vydat stěžovatelce zadržované movité věci a dokumenty umístěné ve specifikovaných nemovitostech, uhradit jí neoprávněně inkasované nájemné a strpět užívání specifikovaných nemovitostí stěžovatelkou.

Stěžovatelka s odkazem na četná rozhodnutí Ústavního soudu i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů zamítnout její žádost o osvobození od soudního poplatku. Argumentaci obsaženou v odůvodnění napadených usnesení za situace, kdy postrádá dispoziční oprávnění k nemovitostem a movité věci zadržuje žalovaný, považuje za absurdní a v rozporu s tím, co soudy samy při lustraci jejího majetku zjistily. Pokud jde o čestné prohlášení jejího jednatele, jež soudy posoudily jako nedůvěryhodné, aniž by vyložily, z čeho tak usuzují, byla jí upřena možnost se k úvahám soudů vyjádřit. Soudy ji měly vyzvat, aby svá tvrzení doložila, a poučit ji, jakými důkazními prostředky lze tvrzené skutečnosti prokázat, tím spíše že byla zastoupena obecným zmocněncem bez právního vzdělání. Okolností, zda nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, se soudy zabývaly jen okrajově, a v tomto ohledu je jejich závěr zatížen vnitřním rozporem. Odůvodnil-li okresní soud napadené rozhodnutí konstatováním, že v případě přiznání osvobození by si stěžovatelka požádala o ustanovení advokáta na náklady státu a náklady na dokazování by v dané věci byly vysoké, odepřel jí přístup k soudu. Se stanoviskem Ústavního soudu vysloveným v usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 1663/11, jímž byla odmítnuta její ústavní stížnost proti rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, dle něhož "stěžovatelčiny - údajné - špatné majetkové poměry souvisejí z velké části s její ekonomickou (podnikatelskou) činností ... neúspěch podnikatelské činnosti však nelze ... prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků přenášet na stát", rovněž nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že ji obecné soudy svým rozhodnutím fakticky připravily o jediný dostupný prostředek ochrany svých práv, zkrátily ji i na ústavním právu na ochranu majetku.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále rozvádí svoji dosavadní argumentaci s ohledem na judikaturu ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který též zahrnuje právo na přístup k soudu. Vytýká soudům, že splnění hlediska, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, kromě náznaku patrného v usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 8. 2010 č. j. 13 C 144/2007-163, prakticky vůbec nezpochybňovaly. Žalobu podala v roce 2005 a celých pět let trvalo, než soudy vyřešily otázku příslušnosti soudu. Teprve v roce 2010 ji Okresní soud v Liberci vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 000 Kč, který však objektivně nebyla schopna uhradit, a pouze z tohoto formálního důvodu soud řízení zastavil. Rozhodovací praxe ESLP však opakovaně dovodila, že omezení přístupu k soudu uložené v počáteční fázi řízení je neadekvátním omezením práva na spravedlivý proces zasahujícím samotnou jeho podstatu, obzvlášť může-li soud v souladu s vnitrostátním právem kdykoli v průběhu řízení osvobození od soudních poplatků odejmout, a to i se zpětnou účinností. Soudům nic nebránilo zahájit projednávání věci, tím spíše, že jediným relevantním důvodem pro její neprojednání byly údajné pochybnosti o majetkových poměrech stěžovatelky, které mohly být odstraněny kdykoli v průběhu řízení. Dle judikatury ESLP musejí vnitrostátní soudy zohledňovat skutečnost, že žadatel o osvobození od soudních poplatků, ačkoli vlastní relevantní majetkové hodnoty, nemohl v rozhodné době podle vnitrostátního práva s tímto majetkem disponovat. Rovněž upozorňuje, že ve stejné době žádala na základě shodných podkladů o osvobození od soudních poplatků v jiném soudním řízení a bylo jí přiznáno. Výši soudního poplatku shledává nepřiměřeně vysokou.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv. Zásah do těchto práv však v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatelka se sice petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení, jimiž obecné soudy rozhodly o zastavení řízení, její argumentace však směřuje výlučně proti usnesením, jimiž obecné soudy rozhodly o jejím návrhu na osvobození od soudních poplatků (usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 8. 2010 č. j. 13 C 144/2007-163 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2011 č. j. 36 Co 383/2010-170), a proti usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 1663/11, kterým byla odmítnuta její dřívější ústavní stížnost proti citovaným usnesením obsahující v podstatě tytéž námitky jako projednávaná ústavní stížnost, jež pak stěžovatelka rozvádí v doplnění ze dne 10. 8. 2012.

Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka se tak prostřednictvím nynějšího návrhu de facto snaží přimět Ústavní soud, aby se nejen opětovně zabýval těmito usneseními, k čemuž však vzhledem k tomu, že je již z hlediska ústavnosti v rámci řízení o dřívější ústavní stížnosti samostatně přezkoumal a závěry v nich vyslovené shledal ústavně konformními, není důvodu, ale aby přezkoumal i své usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 1663/11, jímž o této ústavní stížnosti rozhodl. V tomto ohledu pak lze pouze na okraj připomenout, že návrhy, které směřují proti usnesení Ústavního soudu o odmítnutí, Ústavní soud s výjimkou návrhu na obnovu řízení podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zásadně odmítá jako nepřípustné (viz ustanovení § 43 odst. odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná (srov. např. usnesení III. ÚS 106/01, IV. ÚS 167/01; Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 228.).

Ústavní soud se proto dále zabýval pouze ústavností napadených usnesení, jimiž bylo předmětné řízení zastaveno. K závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky však nedospěl. Z popisu postupu stěžovatelky i soudů v projednávané věci obsaženého v odůvodnění napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, že soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil poté, co obecné soudy nevyhověly její žádosti o osvobození od soudních poplatků, a stěžovatelka, ač opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě tří dnů, na výzvu nereagovala a poplatek nezaplatila. Odvolací soud toto rozhodnutí shledal věcně správným a potvrdil jej, přičemž důvody, které jej vedly k tomuto závěru, přehledně a logicky vyložil v odůvodnění svého usnesení, v němž též řádně reagoval na stěžovatelčiny námitky uplatněné v odvolání. Ústavní soud má za to, že v daném případě obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními přepisy, které ústavně konformním způsobem aplikovaly. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat svévoli, a z ústavněprávního pohledu tedy obstojí.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, neshledal opodstatněným ani její návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 a II. ÚS 745/06).

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.