II. ÚS 2247/11
II.ÚS 2247/11 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Q. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 114/2011-58 ze dne 20. 4. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 262/2009-44 ze dne 3. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 27 C 262/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 27 C 262/2009-44 soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 457,90 Kč a 2 563 USD (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Stěžovatel se domáhal zaplacení shora uvedených částek jako náhrady škody - ušlého zisku z finančních prostředků (běžného úroku) z částky 4 866,80 Kč za období od 15. 11. 2005 do 28. 11. 2006 (tj. 457,90 Kč) a z částky 14 999,75 USD za období od 15. 11. 2005 do 21. 9. 2007 (tj. 2 563 USD), která mu měla vzniknout v důsledku zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatele na základě rozhodnutí Policie ČR podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád s tím, že zajištění bylo zrušeno 28. 11. 2006, resp. 21. 9. 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon") a z toho důvodu žalobu stěžovatele zamítnul.

Městský soud v Praze ("odvolací soud") se s názory soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá přezkoumání závěrů obecných soudů, že rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu u banky není jako takové nezákonné a nemůže vést ani ke způsobení škody v majetkové sféře stěžovatele. Takový závěr považuje stěžovatel za stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a porušující jeho základní práva a povinnosti. Dle stěžovatele byla narušena jeho právní jistota, kdy obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na legitimní očekávání tím, že zamítly jeho žalobu z důvodu, že usnesení policejního orgánu není nezákonné. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů, tak i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dle stěžovatele jsou nelogická, formalistická a odpírající mu právo na spravedlivé řešení jeho věci. Stěžovatel byl vyloučen ze svých práv užívání a braní užitků, přičemž nemohl dělat ničeho, co by jeho majetek chránilo před znehodnocením. Nemohl tak uložit peněžní prostředky na termínovaný vklad, ze kterého by mu plynul úrok a nemohl s nimi nakládat tak, aby je jiným způsobem zhodnotil. Bylo tak zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnického práva a dále práva pokojného užívání majetku. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09, II. ÚS 99/07, II. 590/08, I. ÚS 643/04, I. ÚS 2443/08, II. ÚS 2221/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1478/2001 a sp. zn. 15 Cdo 1388/2004.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených stěžovatelem vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s nimi, čímž ovšem Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Soud prvního stupně ve svém napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí policejního orgánu nebylo zrušeno z důvodu, že by např. vyšlo najevo, že nemělo být vůbec vydáno, ale z důvodu, že pominuly důvody, pro které bylo vydáno. Nebyly tak splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu podle § 5 písm. a), § 7, § 8 zákona. Zákonnost postupu policejního orgánu byla opakovaně předmětem přezkumu státního zástupce i soudu a nikdy nebylo shledáno pochybení a žádné rozhodnutí státního zástupce resp. soudu ve věci přezkoumání zákonnosti zajištění prostředků na účtu nebylo pro nezákonnost zrušeno. Dle soudu prvního stupně nebyl dán žádný odpovědnostní titul a stěžovateli nevznikla ani žádná škoda, neboť jistina pohledávky stěžovatele za bankou z titulu majitele účtu se nezměnila, pohledávka byla po celou dobu zajištění úročena podle podmínek sjednaných mezi stěžovatelem a bankou. Soud prvního stupně neshledal případnou ani stěžovatelem navrhovanou aplikaci judikatury týkající se posouzení zákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jelikož není namístě analogickou aplikací ustanovení § 8 zákona rozšiřovat odpovědnost státu o další skutkové podstaty. Ústavní soud posoudil postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že se uplatněným nárokem zabýval řádně, své závěry řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Napadené rozhodnutí odpovídá skutkovým zjištěním a není v rozporu s ustálenou judikaturou. Ústavním soudem tedy nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavním soudem bylo dále posouzeno rozhodnutí soudu odvolacího a bylo zjištěno, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, podrobně reagoval na námitky stěžovatele a řádně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí. Na podporu svých závěrů odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, dle kterého za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, což však v projednávané věci nenastalo. Odvolací soud se ve svém napadaném rozhodnutí podrobně vypořádal i s otázkou smyslu a účelu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Ani v případě odvolacího soudu tak nebylo Ústavním soudem shledáno porušení práva na spravedlivý proces.

Ke stěžovatelově námitce ohledně porušení práva na ochranu jeho vlastnického práva Ústavní soud uvádí, že s ohledem na smysl a účel institutu zajištění peněžních prostředků, se jedná o tzv. legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. obdobně vzhledem k ust. § 79a tr. ř. usnesení sp. zn. II. ÚS 702/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud neshledal jakoukoliv "nepřiměřenost" při použití tohoto institutu a neshledal tak zásah do vlastnického práva stěžovatele či práva na pokojné užívání majetku.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k tomu, že Ústavní neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu nic jiného než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.