II. ÚS 2241/17
II.ÚS 2241/17 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Šercla a Jany Terkošové, zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 3684/2016-866, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 19. 7. 2017, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jeho vydáním Nejvyšší soud porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, ve výrocích I., II. a III. (poznámka ÚS: proti výroku IV. nebylo dovolání přípustné), a věc vrátil v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, zejména pak spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud zrušil pro stěžovatele vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu s poukazem na právní závěr, který je podle stěžovatelů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, respektive který vychází ze zjištění, jež z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze ověřit.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohli před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatelů, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí městského soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále, nicméně právní názor v něm obsažený (s nímž stěžovatelé nesouhlasí a ke kterému se Ústavní soud v tomto procesním usnesení nemůže nikterak vyjadřovat) se v právní sféře stěžovatelů ještě nemůže nijak projevit. V dané procesní situaci totiž stěžovatelé budou moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky, které uplatňují nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebudou-li srozuměni s výsledkem řízení před obecnými soudy a budou mít za to, že jimi dojde k porušení jejich základních práv a svobod, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16 , či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.