II. ÚS 2238/12
II.ÚS 2238/12 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 176/2012-82 ze dne 26. dubna 2012, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 14. června 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 9 T 192/2011-68 ze dne 2. února 2012. Jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že řídil osobní motorové vozidlo, přestože trestním příkazem téhož soudu, který nabyl právní moci 6. října 2011, mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, přičemž řízení nezvládl a narazil do zídky elektrického rozvaděče, který poškodil. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

2. V ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí se způsobem, jakým byl určen řidič předmětného vozidla v době činu. Svědkové K. a L. jej neznají a nemohli jej tedy označit ve svých výpovědích jménem či jinak identifikovat. Namísto zákonné rekognice pachatele se soud prvního stupně spokojil s tím, že byl pachatel "spontánně" označen vypovídajícími svědky v situaci, kdy v jednací síni kromě stěžovatele nebyl v civilu oděn jakýkoli další muž. To považuje za obcházení zákonných pravidel rekognice v extrémní intenzitě. Odvolací soud mimoto vycházel i z výpovědi svědka R., kterou tento svědek neučinil jako svědek v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, nýbrž jako obviněný v jiném trestním řízení. Odhlédne-li se od toho, že ve svém řízení nebyl povinen vypovídat pravdu, je takový důkaz proti stěžovateli nepřípustný, neboť mu tím bylo upřeno právo klást "usvědčujícímu svědkovi" dotazy. Tím byla porušena kontradiktornost procesu v intenzitě zasahující spravedlivý proces.
3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že pokud je důležité, aby svědek znovu poznal osobu pachatele, je zásadně nezbytné provádět rekognici v režimu ustanovení § 104b trestního řádu. Z napadeného usnesení ovšem vyplývá, že totožnost stěžovatele coby pachatele byla známa policejnímu orgánu již při sepisu protokolu o silniční nehodě. Svědkové K. a L. tedy v daném trestním řízení v podstatě jen potvrdili, že se skutečně jednalo o osobu stěžovatele a nikoliv svědka R., který posléze z místa nehody s osobním automobilem odejel a který podle jejich svědectví na rozdíl od pachatele nejevil známky opilosti. Za této situace a stěžovatelem nezpochybňovaného konstatování odvolacího soudu, že nikdo nenavrhl doplnění dokazování, se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné, že oba obecné soudy vycházely při určení totožnosti především z výpovědi svědků K. a L. v hlavním líčení. Provádění rekognice ve smyslu zákona by totiž s největší pravděpodobností bylo v dané věci pouhým formalismem, zbytečně prodlužujícím řízení. Pokud jde o výpověď svědka R., tak ryze procesně vzato odvolací soud nevycházel z výpovědi tohoto svědka, nýbrž z konkretizovaného rozsudku, a to ještě nad rámec shora uvedených zjištění. Stěžovatel přitom netvrdí, že by provedení tohoto rozsudku jako důkazu nebyl přítomen a nemohl se k němu vyjádřit.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.