II. ÚS 2228/17
II.ÚS 2228/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Vajčnera, zastoupeného advokátkou JUDr. Hanou Koudelovou, se sídlem Národní třída 71, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 2. 5. 2017, č. j. 20 Cdo 1775/2017-222, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 13. 12. 2016, č. j. 20 Co 158/2014-197, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právu na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 12. 2013, č. j. 19 EXE 1392/2013-112, a to ve výroku I o prohlášení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Kazincbarciku, Maďarská republika, ze dne 9. 5. 2005, č. j. 10.G.20.374/2003/51, a ve výroku II o nařízení exekuce na majetek povinného (stěžovatel) a ve výroku III o pověření soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála vedením exekuce. Odvolací soud ve shora citovaném usnesení uvedl, že z hlediska výhrady veřejného pořádku lze zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku dána příležitost svá procesní práva naplnit. V posuzovaném případě nicméně nešlo dovodit, že by v nalézacím řízení mělo být porušeno právo povinného (stěžovatele) účastnit se řízení v takové intenzitě, která by zakládala rozpor s českým veřejným pořádkem. Odvolací soud proto uzavřel, že ve věci jsou dány předpoklady pro prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu i pro nařízení exekuce.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu dostatečně nevymezil dovolací důvod, neboť podstatou jeho námitek byl nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů, nikoliv tedy stěžovatelův zájem na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovateli a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Předně třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti bez náležité ústavněprávní reflexe jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly a na jejich rozhodnutí tak lze přiměřeně odkázat. Tvrdil-li tedy stěžovatel před obecnými soudy, že mu maďarský soud, ukládající stěžovateli povinnost zaplatit v jeho rozhodnutí specifikovanou částku s příslušenstvím, odepřel právo na tlumočníka (respektive právo jednat před soudem v mateřštině), pak zejména krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení vysvětlil, že stěžovatel neprokázal svoji účast při jednání před maďarským soudem ve dnech 25. 4. 2005 a 9. 5. 2005. Okresní a krajský soud naopak vyšly z protokolu o jednání před maďarským soudem, kde je uvedeno, že v uvedených dnech se stěžovatel k soudu vůbec nedostavil (při předchozích i následných jednáních přítomen byl a tlumočení využíval), byť jeho maďarský advokát na tato jednání předvolán byl.

6. Stěžovatel rovněž v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, ve svých výpovědích neuváděl, že by při jednáních před maďarským soudem ve dnech 25. 4. 2005 a 9. 5. 2005 chtěl navrhnout nějaký konkrétní důkaz nebo učinit konkrétní procesní úkon. Odepření práva na tlumočníka naopak mělo být podle stěžovatele prokázáno výpovědí jeho bývalé manželky (se kterou si "navzájem pomáhají" a která si sice nemohla vzpomenout, kdy jejich manželství bylo rozvedeno, nicméně která si údajně i s odstupem deseti let detailně vzpomínala na tvrzená pochybení maďarského soudu) a účetní knihou jízd stěžovatele (kde měly být zaznamenány stěžovatelovy cesty v uvedených dnech k maďarskému soudu). I přes stěžovatelem tvrzená závažná pochybení maďarského soudu pak krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel následně nepodal ani opravný prostředek proti rozsudku maďarského soudu, kde jím tvrzená pochybení opět mohl namítat; tato pochybení ostatně nenamítal ani při následných jednáních před maďarským soudem až do vydání meritorního rozsudku (nyní exekučního titulu), ač byl po celou dobu zastoupen maďarským advokátem.

7. S ohledem na všechny právě uvedené skutečnosti je ovšem i podle Ústavního soudu ústavně souladný závěr zejména krajského soudu (potvrzený následným rozhodnutím Nejvyššího soudu), že vzhledem ke všem okolnostem případu nedošlo v řízení před maďarským soudem k takovým pochybením (pokud k nim tedy vůbec došlo), aby s ohledem na výhradu veřejného pořádku bránila prohlášení vykonatelnosti rozsudku maďarského soudu.

8. Nedostatek ústavněprávní dimenze Ústavní soud shledal i u tvrzení stěžovatele, že nebylo jasné, podle jaké sazby byl vypočten úrok z prodlení, jenž měl stěžovatel společně s jistinou uhradit. Pro podstatu právě projednávané věci také jistě není podstatné, zda Národní banka Maďarska je emisní bankou či nikoliv a tvrdí-li stěžovatel, že při prohlášení vykonatelnosti rozsudku maďarského soudu nebylo jasné, zda oprávněná odvozuje výši úroků z prodlení ze základní nebo jiné úrokové sazby vyhlášené touto bankou, pak stěžovatel neuvádí ani jedinou větu k tomu, jakou jinou sazbu měl soud použít či jak konkrétně mělo použití základní úrokové sazby zasáhnout do jeho základních práv; i tato námitka stěžovatele tedy zůstala osamocena ve zcela obecné rovině bez náležité ústavněprávní dimenze.

9. Je-li v ústavní stížnosti konečně tvrzeno, že se Nejvyšší soud nevypořádal se stěžovatelem vymezeným dovolacím důvodem, zda protokol z jednání před maďarským soudem má povahu veřejné listiny podle českého práva, pak i z výše uvedené rekapitulace podle Ústavního soudu vyplývá, že tato otázka nebyla pro usnesení krajského soudu (následně napadené dovoláním) nikterak významná. Ve věci šlo naopak o závěr, zda stěžovatelem tvrzená porušení jeho práv ze strany maďarského soudu mohou znamenat narušení veřejného pořádku podle českého práva. Soudy se přitom shodly na tom, že nikoliv a sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou přesvědčivou argumentaci svědčící o opaku nenabízí.

10. Nevyslyšely-li tedy obecné soudy žádání stěžovatele a povolily-li vykonatelnost maďarského rozsudku jako exekučního titulu, nezasáhly pro důvody uvedené shora do jeho základních práv. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro jakékoliv ústavněprávní zpochybnění napadených rozhodnutí.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými usneseními porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.