II. ÚS 2224/09
II.ÚS 2224/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. J. B. a doc. PhDr. Z. B., CSc., oba zastoupeni JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 4927/08-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo vyhověno dovolání žalované a byla zrušena usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č.j. 30 Co 486/2007-116 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 6. 2007 č.j. 6 C 245/2006-78 a věc vrácena Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení (zrušenými rozhodnutími byl zamítnut návrh žalované na obnovu řízení, ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 72/2000).

Stěžovatelé namítají, že v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu o dovoláních ve věcech závazkových s výjimkou věcí z pojištění a věcí obchodních, není-li stanoveno jinak, rozhoduje senát č. 33. O dovolání žalované však bylo rozhodnuto senátem č. 28, do jehož působnosti projednání uvedené věci, dle stěžovatelů, nepřísluší. Pokud tedy o věci rozhodoval senát Nejvyššího soudu, kterému rozhodnutí ve věci podle rozvrhu práce nepříslušelo, byla tak závažným způsobem porušena zásada, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci a porušeno právo na spravedlivý proces. Uvedený postup Nejvyššího soudu vzbuzuje nejenom pochybnosti o nestrannosti rozhodování, ale přesvědčení o jeho podjatosti.

Stěžovatelé dále namítají, že dovolání bylo nepřípustné a Nejvyšší soud pochybil, pokud jeho přípustnost shledal a zrušil rozsudky soudů I. a II. stupně bez řádných důvodů a v příkrém rozporu se skutečným stavem věci.

Dle stěžovatelů Nejvyšší soud nezkoumal rozhodnutí napadená dovoláním z hlediska podmínek pro povolení obnovy řízení, ale pouze z hlediska zpochybnění všech předchozích řízení a především z hlediska hodnocení důkazů, jak bylo provedeno před všemi soudy v původním řízení před soudem I. i II. stupně, před soudem dovolacím i soudem Ústavním. Žalovaná přitom nevymezila žádnou zásadní právní otázku ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a nesplnila tak základní podmínku pro přípustnost dovolání.

Stěžovatelé se domnívají, že Nejvyšší soud rozhodl urychleně, neboť měl rozsáhlý meritorní spis k dispozici po tak krátkou dobu, že se s ním nemohl dostatečně seznámit.

Dne 29. 1. 2010 obdržel Ústavní soud vyjádření vedlejšího účastníka řízení A. H. zastoupené JUDr. P. B., v němž navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno, věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení a nejedná se tedy o rozhodnutí konečné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným, polemizují s právními názory Nejvyššího soudu, které jej vedly ke zrušení rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení a vyjadřují přesvědčení, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce.

Ústavní soud nejdříve předesílá, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku fakticky nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelů.

Jakkoliv argumentace ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodováno o přípustnosti dovolání a byly posuzovány důvody pro povolení obnovy řízení, kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu byla zrušena rozhodnutí soudu I. a II. stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu však není rozhodnutím konečným, neboť jím nebylo definitivně rozhodnuto o návrhu žalované na povolení obnovy řízení a věc teprve bude obecnými soudy znovu projednána a posouzena. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do ústavně chráněných práv a svobod. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. I když jsou soudy nižších instancí obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení, nelze automaticky předpokládat, že po provedeném řízení rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Stěžovatelé mají možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž stěžovatelům náleží možnost podat opravné prostředky. Teprve poté, co bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), budou stěžovatelé moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod eventuelně (pokud budou přesvědčeni o porušení jejich práv), podat i ústavní stížnost a Ústavní soud se pak bude moci touto ústavní stížností zabývat.

Ústavní soud rovněž připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, nepřísluší mu přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, pokud jde o posouzení, zda se ve věci jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a o dovolání přípustné. Z uvedené zásady sice Ústavní soud ve své judikatuře připustil výjimku, ovšem v případech právě opačných, kdy Nejvyššímu soudu vytknul, že nesprávně posoudil podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, a to ve vazbě na ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (sp. zn. I. ÚS 2030/07, sp. zn. IV. ÚS 128/05) a dovolání v těchto věcech přípustné neshledal.

Ústavní soud ani neshledal stěžovateli namítané porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ze sdělení Nejvyššího soudu vyplývá, že dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2008, ve znění změn ke dni 20. 11. 2008, kdy věc Nejvyššímu soudu napadla, věci bezdůvodného obohacení byly přidělovány tak, že každou první a druhou věc vyřizuje senát č. 28 a každou třetí věc senát č. 30. Rozvrh práce dále výslovně stanoví, že "JUDr. Brožová rozhoduje s přidělením vlastní věci v každé druhé věci bezdůvodného obohacení". Uvedené rozdělení platí dodnes, senát č. 33, který rozhodoval ve věci, o jejíž obnovu se řízení vedlo, již ve věcech bezdůvodného obohacení nerozhoduje (předmětem sporu v původním řízení bylo vrácení zálohy, kterou stěžovatelé údajně poskytli žalované). Správnost údajů poskytnutých Nejvyšším soudem Ústavní soud ověřil z připojeného rozvrhu práce platného ke dni napadení věci u Nejvyššího soudu.

Námitka týkající se krátkého časového údobí, v němž se Nejvyšší soud měl seznamovat se spisem soudu prvého stupně, není způsobilá nastolit pochybnosti o ústavnosti napadeného rozhodnutí.

Sdělení Nejvyššího soudu nebylo z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku zasíláno stěžovatelům, neboť obsahovalo jen faktické údaje, dané rozvrhem práce Nejvyššího soudu.

Ústavní soud uzavírá, že v daném okamžiku je podání ústavní stížnosti předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o věci samé definitivně rozhodne příslušný soud, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora vymezen.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud návrh dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavního soudu odmítl, z části jako návrh nepřípustný a z části jako návrh neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.