II. ÚS 222/12
II.ÚS 222/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Vyšehrad, Slavojova 9, se sídlem Slavojova 9, 128 00 Praha 2, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, č. j. 22 Cdo 3897/2009-357, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Co 369/2008-328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces [čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), jakož i k porušení dalších ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a v čl. 4 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 12/2003-246, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí (domu a pozemků) blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení svého vlastnictví naléhavý právní zájem, jelikož žalobce rozhodoval o prohlášení vlastníka za situace, kdy měl dostatek informací o probíhajícím stavebním řízení o rekonstrukci půdního prostoru, a přesto vymezil bytové jednotky a společné prostory v rozporu s faktickým stavem. Nárok žalobce tak nemůže jít k tíži žalovaných, kteří v dobré víře nabyli bytové jednotky a podíly na společných částech domu a pozemku.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Co 369/2008-328, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která dále doplnil provedením důkazů předložených již soudu prvního stupně. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť tvrdí, že zápis vlastnického práva třetích osob byl učiněn na základě neplatného právního úkonu. Žalobu nicméně shledal nedůvodnou. Odvolací soud se především zabýval otázkou platnosti prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 a dospěl k závěru, že je platné a není v rozporu s dobrými mravy. Námitku žalobce o absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 z důvodu, že členkami představenstva žalobce byly v tomto období osoby, kterým již uplynulo funkční období, shledal jako nepřípustnou novotu [§ 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, č. j. 22 Cdo 3897/2009-357, zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud přitakal závěru odvolacího soudu, že v situaci, kdy bylo v řízení zjištěno, že mezi žalobcem a jedním ze žalovaných (žalovaný č. 7) nebyla uzavřena žádná smlouva o výstavbě podle § 17 a násl. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), nemohl být rozestavěný byt žalovaného č. 7 v prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997 uveden, neboť podmínka spočívající v existenci smlouvy o výstavbě pro potřeby zápisu rozestavěného bytu do katastru nemovitostí nebyla splněna. Dovolací soud rovněž souhlasil se závěrem o nepřípustné novotě ve vztahu k námitce absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka z důvodu uplynutí funkčního období členů představenstva.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí tím, že změnil právní náhled na věc (odlišně posoudil naléhavý právní zájem na určení a zejména pak otázku rozestavěného bytu), ale nedal účastníkům možnost na takto změněnou právní situaci reagovat. Pokud by tak odvolací soud byl učinil, mohl se stěžovatel vypořádat zejména s otázkou absence smlouvy o výstavbě a eventuálně prokázat svoje tvrzení. V další části stěžovatel vytýká obecným soudům (soudu odvolacímu a dovolacímu), že se s poukazem na poučení podle § 119a o. s. ř. odmítly zabývat jeho námitkou absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka. Podle názoru stěžovatele se přitom absolutní neplatností musí soudy zabývat kdykoliv v průběhu řízení, aniž by musely vyčkávat na procesní iniciativu účastníků. Procesní předpisy nesmí být vykládány tak, aby nerespektovaly úřední povinnost soudu. Pokud se soudy odmítly zabývat absolutní neplatností právního úkonu, dopustily se nerespektování kogentní normy a přílišného formalismu při výkladu norem jednoduchého práva.
III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Námitky stěžovatele se týkaly jednak toho, že odvolací soud změnil právní hodnocení věci, aniž by však stěžovatele na tuto změnu upozornil, a jednak toho, že odvolací a dovolací soud odmítly jeho tvrzení ve vztahu k absolutní neplatnosti prohlášení jako nepřípustnou novotu. Co se týče první námitky, Ústavní soud předesílá, že si je vědom své judikatury, podle níž je postup odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 129/06). V dané věci se ovšem jedná o jinou situaci. Odvolací soud přiznal žalobci naléhavý právní zájem na žalobě na určení na základě jeho vlastní argumentace obsažené v odvolání. Nutno podotknout, že v tomto směru vlastně žalobci vyhověl. Skutečností však zůstává, že vlastní posouzení důvodnosti žaloby na určení odvolacím soudem s právním názorem žalobce nekorespondovalo a nutně tedy bylo postaveno na jiném (a od názoru stěžovatele odlišném) právním závěru než rozhodnutí soudu prvního stupně. Jak se navíc podává ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2, odvolací soud o změně právního náhledu na věc účastníky neinformoval. Přesto Ústavní soud neshledává v rámci soudního řízení jako celku pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Je tomu tak proto, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž brojil m. j. právě proti závěru o platnosti prohlášení vlastníka ze dne 24. února 1997, na němž bylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno. S ohledem na skutečnost, že přípustnost dovolání vyplývala z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (měnící rozhodnutí odvolacího soudu), musel se dovolací soud námitkami stěžovatele zabývat, přičemž vzhledem k charakteru přípustnosti dovolání mohl stěžovatel vznášet i námitky skutkové povahy (§241a odst. 3 o. s. ř.). Protože se dovolací soud námitkami stěžovatele zabýval, zhojil tím eventuální vadu v řízení před odvolacím soudem spočívající v absenci řádného poučení. Nelze tedy hovořit o tom, že by došlo k porušení dvojinstančnosti řízení a v jeho důsledku k porušení práva na spravedlivý proces.

9. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani druhou námitku stěžovatele. Lze sice se stěžovatelem souhlasit v tom, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, avšak děje se tak pouze tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti dozví procesně souladným způsobem (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010 sp. zn. 23 Cdo 2078/2010). To platí bez ohledu na to, zda má být touto novou skutečností okolnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Odvolací řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, což má m. j. za následek, že v odvolacím řízení může soud přijímat nová tvrzení a skutečnosti a provádět nové důkazy pouze za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (a to ani z vlastní iniciativy) provést. Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s procesními pravidly, jestliže za situace, že teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) stěžovatel předestřel nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení (tvrzení ohledně absolutní neplatnosti prohlášení vlastníka) a navrhl k němu provedení důkazů (a nešlo o případy uvedené v § 205a odst. 1 o. s. ř.), navržený důkaz neprovedl a k nově uplatněným tvrzením nepřihlédl, a to bez ohledu na to, že z takového tvrzení by mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.