II. ÚS 2218/09
II.ÚS 2218/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců v Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Q. H. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009 č. j. 64 Co 138/2009-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnické dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení a vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním rozporu s platnou právní úpravou. Má za to, že mu banka je povinna zaplatit zákonné úroky z prodlení za dobu od odstoupení od smlouvy do vyplacení finančních prostředků, přičemž odkazuje na § 352 obch. zák. Uvádí, že smyslem rozhodnutí podle § 79a tr. ř. je jen omezení v nakládání s finančními prostředky, nikoli omezení za současného zhoršení právního postavení majitele účtu při odstoupení od smlouvy. Dle něj není možné, aby banka po odstoupení od smlouvy nadále zajišťovala finanční prostředky, neboť tímto úkonem odpadá právní důvod, na základě kterého má banka finanční prostředky u sebe, jinak si musí být vědoma toho, že nese odpovědnost ve smyslu § 352 obch. zák. Banka se mohla zprostit své odpovědnosti za úrok, pokud by finanční prostředky předala policejnímu orgánu nebo by je složila do soudní úschovy. Stran nákladového výroku stěžovatel namítá, že mělo být postupováno dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žaloba byla částečně vzata zpět pro chování žalovaného po jejím podání.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 188/2008, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2008 č. j. 25 C 188/2008-44 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 14.999,75 USD za dobu od 23. 9. 2006 do 30. 10. 2007 a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi stěžovatelem a právní předchůdkyní žalované byla dne 1. 8. 2003 uzavřena smlouva o vedení běžného účtu. V průběhu smluvního vztahu došlo na základě rozhodnutí policejního orgánu ze dne 11. 11. 2005 k zajištění finančních prostředků na předmětném účtu. Pro porušení smluvních podmínek stěžovatelem banka dne 13. 9. 2006 od smlouvy odstoupila. Na základě rozhodnutí policejního orgánu ze dne 11. 9. 2007 bylo zajištění finančních prostředků zrušeno a dne 4. 10. 2007 banka původně zajištěné prostředky stěžovateli vyplatila. Soud prvního stupně dovodil, že banka nemohla splnit svou povinnost vyplývající jí z ustanovení § 715 obch.zák., neboť jí v tom bránila povinnost uložená orgánem činným v trestním řízení dle § 79a tr. ř. Banka se proto neocitla v prodlení se splněním svého závazku vyplatit stěžovateli zůstatek ze zrušeného účtu.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 68,-USD, jinak je potvrdil. S právním závěrem soudu prvního stupně, jenž byl napaden odvoláním, se ztotožnil. Na rozdíl od něj ale dovodil, že banka se dostala do prodlení od 17. 9. 2007, poté, kdy jí bylo doručeno usnesení vyšetřovatele o zrušení zajištění peněz, a stěžovateli tak náleží úrok z prodlení do doby, kdy došlo k výběru zůstatku.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly výkladem ustanovení § 715 odst. 4, 5 obch. zák. ve spojení s § 79a odst. 1 tr. ř a ustanovení § 352 obch. zák. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany obecných soudů "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem neshledal.

Obecné soudy při řešení klíčové otázky, zda banka má právo v případě zrušení smluvního vztahu založeného smlouvou o zřízení běžného účtu nevyplatit klientovi peněžní prostředky, zajištěné v době trvání tohoto vztahu na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení podle § 79a tr. ř., vyšly ze smyslu a účelu uvedeného dočasného majetkového zajišťovacího opatření. Je třeba mít na paměti, že zajištění peněžních prostředků - zákaz jakékoli dispozice s nimi do výše zajištění - je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoli odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčeného subjektu, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku, k němuž došlo za splnění zákonných předpokladů, za protiústavní zásah do vlastnického práva dotčené osoby (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03, sp. zn. II. ÚS 459/03).

Výše uvedený účel zajišťovacího opatření je východiskem pro posouzení samotné otázky, zda tento institut upravený trestním řádem omezuje právo na výplatu zůstatku i při ukončení smlouvy o běžném účtu, k němuž došlo v době trvání účinků zajištění podle § 79a tr. ř. Ústavní soud má za to, že napadený závěr obecných soudů o tom, že pokud žalovaná plnila zákonnou povinnost, vyplývající pro ni z trestního řádu, nemohla po tuto dobu zůstatek peněžních prostředků zrušeného účtu do výše zajištění stěžovateli vyplatit, a neocitla se tudíž v prodlení se splněním svého závazku, stanovený účel splňuje. Opačný výklad by naopak smysl tohoto zajišťovacího institutu popíral a vedl by k jeho obcházení. Majitel účtu by totiž poté, co by mu bylo doručeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o zajištění jeho peněžních prostředků, výpovědí smlouvy o běžném účtu dle § 715 obch. zák. vždy dosáhl toho, aby mu byly zajištěné prostředky vyplaceny, čímž by byl účel zajišťovacího opatření zmařen.

Pochybení ústavního rozměru Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel měl procesní úspěch jen v nepatrné části žalovaného nároku, proto odvolací soud nepochybil, když při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky postupoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovil, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Argumentu stěžovatele, že žaloba byla vzata částečně zpět pro chování žalované, nelze přiznat opodstatněnost. Ke zpětvzetí sice došlo poté, co žalovaná stěžovateli vyplatila původně zajištěné finanční prostředky, stalo se tak však z důvodu, že zajištění předmětných prostředků bylo na základě rozhodnutí policejního orgánu zrušeno, nikoli z důvodu zavinění žalované.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.