II. ÚS 2214/13
II.ÚS 2214/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Hedbávné, zastoupené Mgr. Veronikou Rajdlovou, advokátkou, se sídlem Kolínská 13, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2011, č. j. 62 Co 508/2010-67, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2011, č. j. 62 Co 508/2010-67, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky) na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené proti jejímu manželovi (povinnému). Odvolací soud nejprve konstatoval, že společné jmění manželů (žalobkyně a povinného, proti němuž exekuce směřuje) nebylo zúženo jejich dohodou podle § 262a odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nýbrž rozhodnutím soudu (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 27. června 2007, č. j. 23 C 157/2007-10). Z odůvodnění rozsudku o zúžení společného jmění však odvolací soud dovodil, že tento rozsudek byl vydán na základě shodných projevů vůle žalobkyně a jejího manžela (povinného), v důsledku čehož se podle názoru odvolacího soudu takový rozsudek "svou povahou blíží rozhodnutí v nesporném řízení a je tak v podstatě postaven naroveň smlouvě o zúžení společného jmění." Proto je podle odvolacího soudu namístě aplikace § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve spojení s § 262a odst. 1 o. s. ř., neboť opačný výklad by byl v rozporu se smyslem těchto zákonných ustanovení a vyzněl by v neprospěch žalovaného (v exekučním řízení oprávněného) a byl by tedy na úkor věřitele ve prospěch manžela žalobkyně. Podle názoru odvolacího soudu bylo nepochybné, že motivem jednání žalobkyně a jejího manžela, pokud jde o rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění a následné nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, byla jejich snaha vyvést majetek povinného ze společného jmění a obejít tak zákon. Odvolací soud uzavřel, že žaloba je i v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a proto nemůže požívat právní ochrany, pročež je namístě přistoupit k extenzivnímu výkladu obou výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu.

3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, č. j. 20 Cdo 3699/2011-93, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud konstatoval, že otázka nastolená žalobkyní v dovolání, zda lze - byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu - aplikovat § 262a odst. 1 větu druhou o. s. ř., byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 370/2009, 20 Cdo 2784/2009 a 20 Cdo 432/2010) i literaturou (srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2193). Podle uvedených pramenů není důvodu, aby § 262a o. s. ř., a tedy i § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neplatil analogicky také tehdy, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění zúžen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného na návrh některého z manželů (srov. § 148 odst. 1 a 2 obč. zák.).

II.

4. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Svou ústavní stížností brojí toliko proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Vyjadřuje přesvědčení, že § 262a odst. 1 větu druhou o. s. ř. nelze použít na případy zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů na základě soudního rozhodnutí, neboť by se jednalo o nepřípustně rozšiřující výklad zákona. Takový výklad nevyplývá ani ze znění zákona, ani z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Ustanovení § 262a odst. 1 věta druhá o. s. ř. dopadá výhradně na případy zúžení společného jmění manželů smlouvou. Stěžovatelka dále zpochybňuje argumentaci použitou odvolacím soudem, že zúžení společného jmění mělo sloužit k vyvádění majetku jejího manžela ze společného jmění. Tím také nelze připustit závěr o tom, že uplatnění žaloby na vyloučení nemovitostí z exekuce je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., když podání žaloby není výkonem práva, ale jde o využití možnosti poskytnuté procesním předpisem pro případ, že žalobce má k majetku právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Kromě uvedeného stěžovatelka ještě zmínila, že Městský soud v Praze v rámci insolvenčního řízení vedeného na manžela stěžovatelky rozhodl (dosud nepravomocně) o tom, že pohledávka oprávněného, která je nyní vymáhaná ve stávajícím exekučním řízení, byla insolvenčním správcem popřena po právu.
III.

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

6. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka petitem nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť se o něm v odůvodnění ústavní stížnosti stručně zmiňuje. S ohledem na vázanost Ústavního soudu žalobním návrhem se tak Ústavní soud mohl zabývat pouze rozsudkem odvolacího soudu.

7. Podstata stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesouhlasu s právním závěrem odvolacího soudu o nutnosti aplikace § 262a odst. 1 věty druhé o. s. ř. na daný případ. Stěžovatelka se argumentačně snaží tento výklad zpochybnit, přičemž namítá, že na základě analogie nelze rozšiřovat aplikační dosah citovaného ustanovení. Jedná se však toliko o pouhou polemiku s podústavním právem, která jak již bylo naznačeno výše, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. K dané problematice se vyjádřil Nejvyšší soud v svém usnesení ze dne 29. dubna 2013, č. j. 20 Cdo 3699/2011-93, na které, ačkoliv nebylo ústavní stížností napadeno, lze odkázat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na totožné argumentaci a vychází ze zavedené právní praxe i konstantní judikatury. Důvodem, pro který nelze ke smlouvám, resp. soudním rozhodnutím, zužujícím společné jmění nebo vyhrazujícím jeho vznik ke dni zániku manželství, přihlížet, je obava před nepřípustnými zásahy do již nabytých práv věřitelů. Je nepochybné, že později uzavřené smlouvy nebo vydaná rozhodnutí ohledně změny rozsahu společného jmění mohou mít vliv zejména na uspokojení věřitele. V takových případech je třeba vážit oprávněný zájem věřitele na uspokojení jeho pohledávky, se zájmem jednoho z manželů na ochraně před nepředvídatelným jednáním druhého z manželů. V dané věci vznikla pohledávka věřitele za existence manželství a společného jmění, jehož rozsah nebyl v době vzniku této pohledávky změněn. Skutečnost, že k zúžení společného jmění soudním rozhodnutím došlo ještě před nabytím exekucí postiženého majetku stěžovatelkou, nemá na výkon rozhodnutí vliv.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.