II. ÚS 221/10
II.ÚS 221/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti G. B., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009 č. j. 30 Cdo 3490/2009-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 1. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že tímto rozhodnutím i jemu předcházejícími rozsudky soudů obou stupňů byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že se soudy obou stupňů mýlí ve svém závěru, že nebyl porušen ústavní princip presumpce neviny. Má za to, že zveřejněním některých závěrů a popisů jeho případu v okamžiku, kdy nebyly žádné poznatky k věci a nebyly prověřeny základní skutečnosti, došlo k porušení spravedlivého a nestranného procesu, porušení ústavního principu presumpce neviny a v konečném důsledku i práva na obhajobu. Došlo k ovlivnění veřejnosti v neprospěch stěžovatele, neboť s ním bylo od počátku zacházeno jako s pachatelem. Dostal punc bezhlavého střelce, ohrožujícího střelnou zbraní zdraví, život i majetek nevinných lidí. Na základě informací z médií se o celou kauzu začala zajímat i nejvyšší státní zástupkyně a jiné státní orgány. Přitom předmětem zájmu veřejnosti již nebyla informace o zastavení jeho trestního stíhání. Stěžovatel uvádí, že není možné vykládat si presumpci neviny tak, že jakmile je někdo podezřelý z možného protiprávního jednání a jde navíc o sobu veřejně činnou, není nutno ohlížet se na případné důsledky označení takové osoby jako pachatele a informovat o celé věci způsobem, jak činila žalovaná. Poukazuje na obrovskou moc médií, čemuž by měla korespondovat odpovídající míra odpovědnosti. Dle něj příslušní redaktoři zcela nepřípustně suplovali činnost, jež přísluší výhradně orgánům činným v trestním řízení, nadto bez dostatečných podkladů na základě tvrzení jedné strany či z doslechu, což svědčí o tom, že došlo k porušení osobnostních práv stěžovatele. Poukazuje na to, že v poslední době je zvykem zobecňovat svobodu slova a subsumovat pod ni vše, tedy i senzace v bulvárních plátcích, přičemž pojem "novinářská zkratka" v pojetí soudní praxe v podstatě představuje možnost zkreslovat skutečnosti dle vlastní libovůle. Dle stěžovatele si je nutno uvědomit, jak obrovskou moc mají média, tím spíše, že se jedná o celoplošně vysílající televizní stanici s obrovskou sledovaností. Tomu by měla odpovídat i její odpovědnost. V daném případě je odpovědnost snižována pod přípustnou hranici. Dovolací soud tím, že tvrdí, že tato problematika byla již řešena obecnou judikaturou a nejedná se o věc zásadního významu, se na porušování základních práv stěžovatele podílí velkou měrou a stejným způsobem jako soudy obou stupňů, když jejich počínání de facto schvaluje.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn.37 C 106/2006, bylo zjištěno, že rozsudkem soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaný CET 21, spol. s r.o., byl povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to po dva dny za sebou jdoucí, uveřejnit v hlavním zpravodajském pořadu Televizní noviny jako hlavní zprávu, na níž bude upoutávka v přehledu zpravodajství v úvodu pořadu, sdělující, že se bude jednat o omluvu panu G. B., a tato upoutávka bude podložena obrazovým sdělením - fotografií žalobce s uvedením jména, čtenou omluvou ve znění, uvedeném ve výroku I. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v pořadu Střepiny, a to ve dvou po sobě následujících vydání tohoto pořadu, který je vysílán pravidelně jednou týdně, jako čtenou zprávu v rámci reportáží v úvodu každého takového vydání pořadu s tím, v rámci upoutávky v televizním vysílání na každé takové vydání bude odvysílána i upoutávka na tuto omluvu, omluvu ve znění, uvedeném v tomto výroku. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba, že žalovaný je povinen uhradit žalobci do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč. Posledním výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť první reportáže odvysílané bezprostředně po události, informovaly pravdivě o jejím průběhu podle stádia jejího šetření. Nadto soud shledal požadovanou omluvu nepřiléhavou tomu, co bylo v reportážích uvedeno. Pravdivý podklad dovodil i ohledně informace, že stěžovatel byl do funkce generálního ředitele Českého Telecomu dosazen za pomoci bývalého ministra vnitra. Ohledně omluvy za obsah dvou pořadů Střepiny dovodil nepřiléhavost požadované omluvy, neboť obě reportáže nemají identický text a některé údaje, za něž je požadována omluva, v reportážích nezazněly. Ohledně žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích konstatoval, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal vznik závažné újmy.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že ve vztahu k prvním reportážím stěžovatel neprokázal neoprávněný zásah do osobnostních práv, neboť podklady pro ně byly poskytnuty policejní mluvčí, jsou převzatými údaji a odpovídají tehdejšímu stupni šetření události. Některé informace nadto neobsahují tvrzení, že se stěžovatel dopustil trestných činů, jak je žalobou dovozováno, ale úvahy o možné kvalifikaci jednání, kterými nemohla být porušena zásada presumpce neviny, jestliže z kontextu reportáží je zřejmé, že jednání stěžovatele je v šetření. Pokud odvolací soud v některých tvrzených údajích shledal neoprávněný zásah, za nějž by bylo možno poskytnout zadostiučinění zveřejněním omluvy, takovému postupu neodpovídal navrhovaný petit žaloby. Předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že otázku výkladu ustanovení § 11 a násl. obč.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž příkladmo poukázal na svůj rozsudek ze dne 22. 12. 2005 sp. zn. 30 Cdo 2649/2004.
Po posouzení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K zásahu je oprávněn pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutích těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem.

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že dovolací soud, jehož usnesení je dle petitu ústavní stížnosti navrhováno ke zrušení, posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 181/95 ze dne 23. 8. 1998, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 - 346, konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, II. ÚS 644/04, III. ÚS 466/06). Ústavní soud je tedy oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán.

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, dovolací soud svůj závěr o absenci judikatorního přesahu rozhodnutí odvolacího soudu sice krátce, ale dostatečně a srozumitelně odůvodnil odkazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž obecné soudy v projednávaném případě postupovaly. Jeho postupu nelze z hlediska zákonnosti ani ústavnosti cokoli vytknout. Stěžovatel ostatně ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, byť je jako jediné navrhuje v petitu ústavní stížnosti zrušit, žádné výhrady nevznáší, když pouze tvrdí, že se Nejvyšší soud na porušení jeho ústavních práv podílel stejnou mírou jako soudy nižších stupňů. Způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, však neotevřel prostor pro to, aby bylo jeho dovolání věcně projednáno.

Toliko nad výše uvedený rámec, k námitkám stěžovatele směřujícím vůči rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího (které však stěžovatel zrušit nenavrhuje) Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval, že "při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 2. 2. 1998). Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se vyrovnaly s otázkou tvrzených zásahů žalované do osobnostních práv stěžovatele způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, takže ani v nich Ústavní soud neshledal pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel s právními závěry obecných soudů nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.