II. ÚS 22/13
II.ÚS 22/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti JUDr. Věslava Nemetha, advokáta, zastoupeného JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem se sídlem Šafaříkova 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4123/2010-1375 ze dne 26. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 322/2009-1349 ze dne 31. 3. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 Cm 26/2002-1294 ze dne 15. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované Československé obchodní bance, a. s., zaplatit žalobci (dále jen "stěžovatel") 548 000 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně počínaje dnem 17. 10. 2001 (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 205 790 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 802 003,75 Kč. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 1 254 249 Kč. O dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž toto dovolání odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 12 360 Kč.

Stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k nezákonné a neústavní změně osoby soudce, přičemž nový soudce zaujal k platnosti smlouvy opačný názor než soudce, jemuž byla věc původně přidělena a který nechal vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění, zda žalovaná postupovala dle smlouvy (z toho stěžovatel vyvozuje, že původní soudce smlouvu konkludentně posoudil jako platnou). Změna osoby soudce byla dle názoru stěžovatele naprosto netransparentní a vedla k flagrantnímu porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, což ve svém výsledku ovlivnilo celý proces a jeho výsledek.

Stěžovatel má dále za to, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud měl v případě, že zamítal žalobu, aplikovat na danou věc ustanovení § 150 o. s. ř., neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel uvádí, že v odvolání brojil proti nepřezkoumatelnosti přiznání nákladů za znalecký posudek. K vlastní aplikaci § 150 o. s. ř. se může vyjádřit až v rámci ústavní stížnosti, neboť v dovolání tato možnost není dána. Obecné soudy tedy měly provést moderaci nákladů, přičemž měly přihlédnout k tomu, že stará vyhláška počítala s podstatně menší náhradou nákladů řízení a stěžovatel nemohl předvídat změnu právních předpisů, že žalovaná je právnickou osobou ve stejné pozici jako stát, disponující vlastním právním oddělením, a že stěžovatel je fyzickou osobou, která podávala žalobu v dobré víře, že smlouva byla uzavřena platně a že se má splnit.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, namítající porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, je nepřípustná a v části, napadající rozhodnutí o nákladech řízení, je zjevně neopodstatněná.

Námitku stěžovatele, že věc projednal a rozhodl jiný soudce, než kterému byla původně přidělena, není Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn přezkoumávat. Stěžovatel v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť nepodal žalobu pro zmatečnost. Jde totiž o vadu řízení, která zakládá důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečností podle tohoto ustanovení je nejen to, že místo senátu rozhodoval samosoudce, ale také to, že věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce) než stanovil rozvrh práce (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, 7. vydání, str. 1199, komentář k § 229 odst. 1 písm. f). Pokud tedy tvrzená vada řízení spočívající v tom, že stěžovatelovu věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený soud, nebyla napravena ani v odvolacím řízení, měl stěžovatel k dispozici shora uvedený mimořádný opravný prostředek; teprve po jeho neúspěšném vyčerpání by mohla být uvedená námitka podrobena věcnému přezkumu Ústavního soudu.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výrokům napadených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Je přesvědčen, že pro důvody hodné zvláštního zřetele mělo být využito moderační ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., což je dáno samotnou povahou věci; zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro uvážení obecných soudů, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu tohoto práva využijí, či nikoliv, přičemž jsou (naopak) limitováni především tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech (viz také výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05).

Jak vyplývá z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nalézací soud odůvodnil výrok o nákladech řízení ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; náklady přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch. Odvolací soud sice výrok o nákladech řízení změnil, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odměnu, kterou žalovaná zaplatila znaleckému ústavu, za náklad účelně vynaložený k bránění práva, jinak ale náklady přiznané žalované označil za správně stanové a úspěšné žalované přiznal i náklady odvolacího řízení. Obdobně pak postupoval i soud dovolací. Obecné soudy tedy samy zjevně neshledaly důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z hlediska ústavněprávního není rozhodné, zda soudy využily svého moderačního práva, ale zda jeho případnou aplikaci řádně odůvodnily. Z dikce zákona totiž není soudům uložena povinnost dané ustanovení použít, je jim jen dána možnost odchýlit se od obecné úpravy nákladů řízení, nicméně je vždy na úvaze soudů, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí či nikoliv.

Pokud stěžovatel na rozdíl od obecných soudů důvody pro použití moderačního ustanovení shledává, měl je tvrdit již v rámci podaného odvolání, aby tak odvolací soud dostal příležitost na jeho argumenty patřičně reagovat. Jak však vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu i z vysvětlení v ústavní stížnosti, stěžovatel v odvolání proti nákladovému výroku brojil proti nepřezkoumatelnosti přiznání nákladů za znalecký posudek. Nemůže proto cestou ústavní stížnosti dohánět to, co měl uplatnit již v rámci soudního řízení.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.