II. ÚS 22/05
II.ÚS 22/05 ze dne 11. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele L. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Strakatým, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 28, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Co 417/2004, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem ze dne 18. 11. 2004, podaným k poštovní přepravě dne 13. 1. 2005, označeným jako "stížnost IX" se stěžovatel obrátil na Ústavní soud v souvislosti s řízením, vedeným u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. Nc 561/2003, v němž se jedná o jeho způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že tento návrh nesplňoval náležitosti, vyžadované zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (stěžovatel zejména nebyl zastoupen právním zástupcem), byl stěžovatel vyzván k odstranění vytčených vad návrhu. Ty byly ve lhůtě k tomu určené odstraněny řádným podáním ze dne 15. 2. 2005, jímž se stěžovatel, již zastoupený advokátem na základě řádné plné moci, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. Nc 561/2003. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně hodnotily důkazy provedené v soudním řízení, a vytýká jim i nesprávné právní názory aplikované při rozhodování s tím, že nemají oporu v provedených důkazech. V podání se dále uvádí, že si navrhovatel vyhrazuje dále doplňovat návrh po poradě se svým právním zástupcem a žádá o prodloužení lhůty. Další doplnění návrhu však již Ústavnímu soudu nebylo doručeno.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Nymburku, sp. zn. Nc 561/2003, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Nymburku rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, čj. Nc 561/2003-83, omezil způsobilost stěžovatele k právním úkonům tak, že je způsobilý pouze k nakládání se svými finančními prostředky do výše jednoho měsíčního plného invalidního důchodu měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel trpí chronickou paranoidní schizofrenií s defektem osobnosti, megalomanickými, paranoidními a kverulačními bludy a zabíhavým myšlením. Jedná se o duševní poruchu, která není jen přechodného rázu a nelze ji vyléčit. Stav stěžovatele je dekompenzován. Stěžovatel není schopen své jednání ovládnout a domýšlet jeho následky. Je schopen bez obtíží činit jen ty právní úkony, které směřují k zajištění základních životních potřeb a chodu jeho domácnosti. Soud vzhledem k uvedenému postupoval podle § 10 odst. 2 zák. č. 40/1964 sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen "o.z."), a způsobilost stěžovatele omezil tak, jak bylo výše uvedeno.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, čj. 22 Co 417/2004-109, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav věci. Shodně také zhodnotil, že stěžovatel trpí duševní poruchou, která není jen přechodného rázu. Rozsudek soudu prvého stupně považoval za věcně správný.

Ve vyjádření, o nějž byl podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, požádán, krajský soud uvedl, že své rozhodnutí považuje za správné a plně odkázal na jeho odůvodnění s tím, že řízení bylo vedeno v systému neúplné apelace, což se odrazilo ve vyhlášeném rozsudku.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Jak již vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel nevybavil svou ústavní stížnost ústavně právně relevantními argumenty. Zpochybňuje pouze hodnocení důkazů provedených v soudním řízení a nesprávné právní názory obecných soudů, jež nemají oporu v provedených důkazech. Tato svá tvrzení však blíže nespecifikuje.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K takovému závěru však ústavní soud nedospěl. Odvolací soud, stejně jako i soud prvého stupně, ve svém rozhodnutí jasně vyložily, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění a k jakým skutkovým zjištěním v řízení dospěly. Po provedeném dokazování (zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - psychiatrie a výpovědi znalkyně) soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel trpí takovým duševním onemocněním, které mu znemožňuje činit právní úkony, vyjma těch, které směřují k zajištění jeho základních životních potřeb a chodu domácnosti, přičemž dané onemocnění není jen přechodného rázu. Tato skutková zjištění odpovídají vykonaným důkazům, jejichž hodnocení nevybočuje z mezí ústavnosti. Podle § 10 odst. 2 o. z. platí, že pokud fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Vzhledem k tomu, že obecné soudy ústavně konformním způsobem zjistily, že byla naplněna hypotéza této normy, jak výše uvedeno, postupovaly zcela v souladu se zákonem, když způsobilost stěžovatele k právním úkonům omezily způsobem, uvedeným ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně. Za daných okolností tak nelze než učinit závěr, že jejich právní závěr je výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů (§10 odst. 2 o.z.), jež je v mezích ústavnosti a není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Také odůvodnění napadeného rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2005

Jiří Nykodým, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.