II. ÚS 2196/09
II.ÚS 2196/09 ze dne 21. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Příkosická zemědělská a.s., IČ 25179403, se sídlem Mirošov 604, zastoupené JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem B. Smetany 1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 45 Cm 113/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 9 Cmo 260/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3627/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 53 Sm 209/2005-50. K námitce stěžovatelky (žalované), že šlo o směnku zajišťovací pro případ neodstranění nedodělků výstavcem směnky dle přílohy předávacího protokolu, a že důvod vystavení pominul, odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka v námitkách netvrdila obsah směnečné dohody, jejíž by byla účastníkem, a tato skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování. Dle odvolacího soudu stěžovatelce jako avalovi námitka, dovolávající se směnečné dohody mezi odlišnými subjekty, nenáleží. Okolnost, že soud prvního stupně námitku vyhodnocoval, když vycházel ze závěru, že uvedenou námitku stěžovatelka jako aval uplatnit v daném případě mohla, ve svém důsledku nemění ničeho na správnosti jeho rozsudku.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V odůvodnění napadeného usnesení především konstatoval, že již v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 519/98, sp. zn. 29 Odo 810/2003 a sp. zn. 29 Odo 896/2002 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jež ostatně bez dalšího vyplývá z ustanovení § 17 směnečného zákona, podle kterého směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky zakládající se pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popř. výstavce), nýbrž může uplatnit námitky se zakládající se na jeho vlastním vztahu k remitentovi.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího i dovolacího soudu, dle nějž z ustanovení § 17 směnečného zákona plyne, že směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popř. výstavce), nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi.

Dle stěžovatelky, pokud cit. zákon v ustanovení § 32 odst. 1 výslovně stanoví, že jak výstavce směnky, tak i ručitel jsou ve stejném postavení přímých dlužníků ze směnky, není přípustné, aby procesní obrana z titulu uplatněného směnečného závazku byla avalistovi znemožněna samotou skutečností, že v rámci podaných námitek proti směnečnému rozkazu mu není umožněno dovolávat se dohody mezi odlišnými subjekty. Jelikož z titulu směnečného nároku je pouze na vůli majitele směnky ve smyslu § 47 odst. 2 zákona, ve vztahu ke kterému z postižných dlužníků směnečný nárok žalobou uplatní, nemůže být dle názoru stěžovatele přípustné, aby osoby, kterým zákon přiznává shodné postavení ze směnky, neměly právo shodné procesní obrany k ochraně svých práv. Je-li žalovaným ze směnky z titulu svého směnečného závazku avalista, jsou prostředky jeho procesní obrany téměř nulové, neboť nemá možnost namítat ve vztahu k majiteli směnky obsah směnečné dohody mezi výstavcem a majitelem směnky, a v případě, že zde nejsou, např. s ohledem na ručitelský charakter směnky, dány podmínky pro předložení a uplatnění směnky, je avalistovi v této fázi fakticky odepřena možnost efektivní obrany, a to i přestože je mu ze zákona přiznáno postavení rovné s výstavcem.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

V podstatě právně totožnou věcí (jiných účastníků řízení) se totiž již Ústavní soud zabýval ve své judikatuře, kupříkladu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 357/98, I. ÚS 579/03, I. ÚS 197/03 (dostupné např. na http://nalus.usoud.cz/), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z tohoto důvodu ji odmítl. Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod v nyní projednávané věci se od závěrů citovaného usnesení odchýlit, v plném rozsahu na ně odkazuje.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona čl. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.