II. ÚS 2187/17
II.ÚS 2187/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 Co 25/2017-294, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů - styku otce, M. O., s nezletilými dětmi, A. M. (nar. XX) a M. M. (nar. XX), jejichž matkou je stěžovatelka.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 0 P 70/2014-271, rozhodl jednak o návrhu stěžovatelky na zrušení úpravy styku otce s nezletilými dcerami, naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 12. 2013, č. j. 14 Nc 487/2012-139, jednak o návrhu otce na změnu úpravy výchovných poměrů nezletilých a úpravy jeho styku s nimi, jež byly na základě vzájemné dohody obou rodičů svěřeny do výchovy stěžovatelky; na základě této dohody také doposud probíhal styk otce s oběma nezletilými dcerami. Obvodní soud o těchto návrzích rozhodl tak, že návrhu stěžovatelky vyhověl, když zrušil stávající úpravu styku otce s nezletilými s tím, že "počínaje dnem právní moci rozsudku (se tento styk) neupravuje." (výrok I.). Naopak návrh otce na změnu výchovných poměrů nezletilých zamítl jako nedůvodný (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu péče o nezletilé, ale je dán důvod k "úplnému zrušení úpravy styku otce s nezletilými." Soud při svém rozhodování vycházel z toho, že oproti době poslední úpravy jsou nezletilé starší o tři roky, vyspěly nejenom fyzicky, ale i duševně, jsou již schopny samy mít na věc vlastní názor a také ho odpovídajícím způsobem podpořit argumenty a formulovat. "Obě nezletilé si jednoznačně přály a dokázaly svoje přání i odůvodnit, aby zůstaly nadále v péči (stěžovatelky) a s otcem se stýkaly, avšak po jejich vzájemné dohodě s otcem a nikoliv na základě direktivního rozhodnuti soudu." Obvodní soud vycházel ze zjištění, že vzájemné vztahy mezi rodiči jsou "vyhrocené a obě nezletilé tím po psychické stránce velmi trpí. Pak je ovšem bohužel zcela pochopitelné, že obě nezletilé mají psychické problémy zapříčiněné přístupem rodičů k jejich vzájemnému přetrvávajícímu konfliktu." Proto uzavřel, že "to však není důvod, proč by měl soud proti vůli nezletilých změnit jejich výchovné prostředí a vystavit je dalšímu psychickému tlaku. Ani vynucování styku nezletilých s otcem nepřispívá k duševní pohodě nezletilých a další trvaní na striktním dodržování styku nezletilých s otcem určeným původně soudem, zvláště pak za situace, kdy styk, byť s problémy, probíhá, by mělo za následek zhoršení vztahů mezi nezletilými a otcem."

4. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal otec nezletilých odvolání, v němž nesouhlasil s právními závěry obvodního soudu ohledně zrušení jeho styku s nezletilými a ponechání této úpravy na vzájemné dohodě mezi rodiči na dobrovolné bázi. Nesouhlasil s názorem, že soud považoval snahu vynutit si dodržování pravidel ze vzájemné dohody se stěžovatelkou jako vynucování styku s nezletilými.

5. Městský soud v Praze odvolání otce nezletilých v rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodným, když napadený rozsudek obvodního soudu podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil ve výroku, jímž ponechal styk otce s nezletilými neupraven, a to tak, že "ve vztahu k nezletilé M. M. se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku mění tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat v každém lichém kalendářním týdnu od pátku, kdy otec vyzvedne nezletilou ze školního zařízení po skončení vyučování, do neděle, kdy otec předá nezletilou matce v jejím bydlišti do 18:00 hod. Matka je povinna nezletilou na styk s otcem řádně připravit" (výrok II.). Ve zbylé části odvolání otce neshledal důvodným a napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. Částečnou změnu rozsudku obvodního soudu městský soud odůvodnil tím, že se sice shoduje s obvodním soudem ohledně toho, že zásadní problém daného sporu představuje vyhrocený charakter vztahu obou rodičů a neschopnost jejich vzájemné komunikace (absence kompromisů) ohledně styku otce s nezletilými, což má psychický dopad na jejich vývoj, nicméně dospěl k odlišnému závěru v tom, že "z obsahu spisu nelze učinit závěr o tom, že psychické problémy nezletilých dcer mají původ toliko v kontaktu s jejich otcem. Tyto jejich zdravotní potíže (zejména mladší dcery) totiž přetrvávají i poté, kdy s otcem téměř přerušila kontakt." Městský soud proto přistoupil k úpravě styku otce s mladší dcerou "alespoň v minimálním rozsahu, tedy o víkendu každých čtrnáct dní tak, aby citová vazba s otcem byla zachována a dále rozvíjena", naopak ve vztahu ke starší dceři, která s otcem znovu navázala kontakt a dobrovolně jej udržuje, městský soud uzavřel, že "s ohledem na její věk a vyspělost lze akceptovat její přání a styk autoritativně neupravovat."

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výše rekapitulovaným právním závěrem městského soudu ohledně potřeby úpravy styku otce s nezletilou M. M. nesouhlasí, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřela již ve svém původním návrhu na úplné zrušení původní úpravy styku otce s nezletilými dcerami, polemizuje se správností daného závěru, který považuje za rozporný s nejlepšími zájmy nezletilé, ačkoliv i ona, obdobně jako její starší sestra, vyjádřila přání se s otcem stýkat dobrovolně, nikoliv prostřednictvím vynucování tohoto styku na základě autoritativního rozhodnutí soudu. Nadto stěžovatelka namítá i nesprávnost procesního postupu městského soudu, který na základě shodného skutkového stavu a bez provedení dalších důkazů dospěl k odlišnému právnímu závěru, než obvodní soud. Rozhodnutí městského soudu je tak dle stěžovatelky nepřezkoumatelné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Městského soudu v Praze avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.

9. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

11. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že městský soud při stanovení styku otce s nezletilou M. M. nerespektoval její přání, přičemž svůj právní závěr, odlišný od názoru obvodního soudu, dostatečně nezdůvodnil a nepodložil důkazy, a proto se jedná o nepřezkoumatelné a tzv. překvapivé rozhodnutí.

12. Ústavní soud ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).

13. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, totiž při svém rozhodnutí vzal do úvahy právě ony další podmínky a specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které zmírňují striktní či imperativní charakter nezletilými dětmi prezentovaného názoru ve vztahu ke stanovení jejich styku s otcem, jak jej naopak setrvale zastává stěžovatelka, která tento styk odmítá zcela.

14. Ústavní soud proto právní závěry, na jejichž základě městský soud rozhodl o stanovení alespoň minimálního rozsahu styku nezletilé M. M. s otcem výše uvedeným způsobem, považuje za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky. V kontextu nyní projednávaného případu totiž nelze odhlédnout od skutečnosti, že zatímco u starší dcery onen zdůrazněný požadavek dobrovolnosti vzájemného styku s otcem v praxi relativně funguje, neboť jejich styk probíhá, u mladší dcery tomu tak není, což brání žádoucímu prohlubování vzájemných vazeb s jejím otcem. Tomu naopak nebrání psychické problémy, jež byly znaleckými posudky konstatovány u obou nezletilých dcer, neboť ty neměly dle jejich závěrů původ ve styku s otcem, ale primárně ve vzájemně vyhrocených vztazích mezi jejich rodiči. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem městského soudu, že příčinu sporu obou rodičů ohledně úpravy styku otce s nezletilými dětmi je nutno spatřovat ve vzájemně negativním vztahu mezi samotnými rodiči, jenž má dopad na psychický vývoj nezletilých dcer. Za této situace je proto třeba konstatovat, že nikoliv faktické vyloučení styku otce s nezletilými dcerami (či přinejmenším s mladší z nich), jak se svým návrhem původně domáhala stěžovatelka, ale urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilých a snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jejich výchovy (s ohledem na jejich nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, představuje jednání, které je v nejlepším zájmu nezletilých dcer, neboť je předpokladem pro zmírnění dopadů stávající situace na jejich psychický vývoj.

15. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu porušuje její právo na spravedlivý proces, neboť vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, je nedostatečně odůvodněné, nepředvídatelné a tzv. překvapivé. Ústavní soud je naopak toho názoru, že městský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů. Svůj částečně odlišný názor, než jaký zaujal obvodní soud, krajský soud dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Ta sice skutečně považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], v nyní projednávané věci nicméně k takovému pochybení ze strany krajského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, kdy soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu (např. z náhrady škody na bezdůvodné obohacení) nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dopěje k části odlišnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v tomto případě.

16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.