II. ÚS 2185/09
II.ÚS 2185/09 ze dne 8. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 3 To 39/2009-984 ze dne 30. března 2009, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 50 T 2/2008-884 ze dne 6. listopadu 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou dne 18. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že (stručně řečeno) jako předseda občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace, jež nebylo obchodníkem s cennými papíry a jež v písemném styku formou zpracování dopisů budilo dojem propojenosti se Střediskem cenných papírů, oslovil akcionáře obchodních společností KABELOVNA Děčín - Podmokly, a. s., II. EPIC Holding, a. s., a ŠTI Holding, a. s., jimž nabízel vyzvednutí listinných akcií a následný odkup, resp. bezúplatnou úschovu a úplatnou poradenskou činnost za účelem zhodnocení akcií, čímž získal do držení a správy cenné papíry v celkové odhadované ceně 15.870.072 Kč, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, a trestu zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry, a to jako fyzická osoba i jako člen statutárního orgánu právnické osoby na dobu čtyř let, a usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že o kvalifikaci vytýkaného jednání podle § 127 odst. 1 trestního zákona ve spojení s § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, se poprvé dozvěděl až v závěrečném návrhu státního zástupce, a proto ohledně ní neměl možnost řádně připravit svoji obhajobu. Odvolacímu soudu vytýká, že se jeho námitkou v tomto směru vůbec nezabýval. Dále poukazuje na svoji argumentaci, že jeho jednání nemohlo přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům, a že mezi Střediskem cenných papírů a Střediskem Služeb Kupónové Privatizace nebyl soutěžní vztah, a proto se nemohlo jednat o nekalou soutěž a tím ani o trestný čin. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje v této otázce za nepřezkoumatelné, poněvadž se odvolací soud tímto pochybením vzdor jeho námitce nezabýval. Listina z 15. září 2003 na čl. 148 v příloze č. 1 sv. I, na níž byla založena podstatná část rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla čtena jako důkaz. Nezabýval se rovněž písemnými důkazy, jež měly vyvrátit, že měl v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhody ve značném rozsahu. Dále není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že vydání akcií KABELOVNY Děčín - Podmokly, a. s., nebylo uskutečněno v důsledku formálních postupů hlavního akcionáře. Ohledně toho, že rozesílal dopisy s nabídkami vyzvednutí a následnému odkoupení akcií ŠTI Holding, a. s., za cenu 1000 Kč, nebylo zahájeno trestní stíhání ani nebyla podána obžaloba. Konečně obecným soudům vytýká, že neuvedly, jaká konkrétní nakládání a práva mohla v budoucnu nastat, aby z nich mohla být patrná výhoda pro stěžovatele či jím reprezentované sdružení.
3. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; aj.). Nesprávná realizace důkazního řízení se dotýká postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 377; aj.). Přitom ovšem sama skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

4. Námitku, že stěžovatel nemohl uplatnit svoji obhajobu ve vztahu k tomu, že měl při svém jednání za občanské sdružení Středisko Služeb Kuponové Privatizace porušovat § 4 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, s ohledem na to, že se o tom dozvěděl až ze závěrečného návrhu státního zástupce před soudem prvního stupně, je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou. Předně v souladu s čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod proběhl z podnětu odvolání stěžovatele meritorní přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení, jež mu předcházelo. Již jen provedení odvolacího řízení bylo v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky způsobilé efektivně napravit takovouto vadu, pokud by k ní došlo, aniž by bylo možné úspěšně tuto námitku uplatňovat v řízení o ústavní stížnosti. Kromě toho však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, že se odvolací soud s touto námitkou vypořádal, když konstatoval, že z obsahu vyjádření stěžovatele v průběhu trestního stíhání je zcela zřejmé, že byl seznámen s obsahem skutku, který mu byl kladen za vinu, včetně právní problematiky s tím spojené a měl tedy zachovány všechny podmínky pro uplatnění své obhajoby (str. 10 rozsudku). Nelze tedy souhlasit ani se související námitkou, že se odvolací soud s námitkou v tomto směru nezabýval. Přiměřeně totéž pak platí i pro námitku, že ohledně rozesílaní dopisů s nabídkami vyzvednutí a následnému odkoupení akcií ŠTI Holding, a. s., za cenu 1000 Kč nebylo zahájeno trestní stíhání ani nebyla podána obžaloba. K tomu je jen možné dodat, že postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci, a skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena (srov. sp. zn. II. ÚS 143/02, U 21/27 SbNU 261).

5. Tím, že jednání stěžovatele, coby představitele občanského sdružení Střediska Služeb Kuponové privatizace, představovalo podnikání na kapitálovém trhu v rozporu se zákonem a k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů, se z podnětu odvolacích námitek stěžovatele zabývala převážná část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a proto lze na ně pro stručnost odkázat. Závěry odvolacího soudu přitom v žádném případě nebyly opřeny ani převážně ani výhradně o jediný důkaz, jak by se z argumentace stěžovatele mohlo zdát. Pokud však jde o listinu z 15. září 2003 na čl. 148 v příloze č. 1 sv. I je patrné, že uvedenou listinu měl k dispozici již soud prvního stupně, přičemž ke způsobu a rozsahu jím provedeného dokazování nevznesl stěžovatel v odvolání žádné výhrady.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, když argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti lze považovat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, učiněných po řádně provedeném a tím spravedlivém procesu, které jsou pro stěžovatele nepříznivé. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.