II. ÚS 2182/09
II.ÚS 2182/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. N., právně zastoupeného JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1048/30, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 6 To 548/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 8 Tdo 468/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva (čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 2 T 61/2005 byl stěžovatel uznán vinným, že se jako podnikatel - fyzická osoba, podnikající pod jménem R. N. - Consulting, dopustil trestného činu pokusu krácení daně, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel v zákonné lhůtě odvolal. Dne 29. 10. 2008 bylo stěžovateli doručeno předvolání k veřejnému zasedání u odvolacího soudu, které bylo nařízeno na den 11. 11. 2008. Dne 4. 11. 2008 se stěžovatel z nařízeného jednání omluvil dopisem, v němž mimo jiné uvedl: "Ke své omluvě dodávám, že i přes svou omluvu považuji za důležité se líčení zúčastnit, neboť má výpověď je dle mého názoru pro obhajobu důležitá." Stěžovatel se tím dle svého přesvědčení řádně z veřejného zasedání omluvil a před konáním líčení navrhl důkaz svou výpovědí. Dále stěžovatel ve svém dopise uvedl: "Má služební cesta bude ukončena v polovině tohoto měsíce". Je tedy zřejmé, že odvolací soud věděl, že stěžovatel nebude přítomen jednání a s ohledem na služební cestu nebude moci přebírat korespondenci, tedy ani určenou do vlastních rukou. Přesto byl soudem dne 5. 11. 2008 odeslán dopis, ve kterém stěžovateli bylo sděleno, že veřejné zasedání proběhne v původním termínu. Tento dopis si stěžovatel převzal až dne 13. 11. 2008, tedy po konání veřejného zasedání. Stěžovatel se jednání u odvolacího soudu nezúčastnil v dobré víře, že řádnou a včas podanou omluvou z objektivního důvodu mu bude v náhradním termínem účast na veřejném zasedání umožněna.

Odvolací soud veřejné zasedání za nepřítomnosti stěžovatele přesto konal (přítomen nebyl ani jeho právní zástupce) a jeho odvolání zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by se podle názoru stěžovatele vypořádal s argumentací, že mu konáním veřejného zasedání, přes jeho omluvu v jeho nepřítomnosti bylo odepřeno právo se řádně hájit, a to přesto, že navrhoval k odvolacímu řízení důkaz svojí výpovědí.

Přestože odvolací soud věděl, že se stěžovatel nemůže veřejného projednávání účastnit, tuto možnost mu odepřel, aniž jej k takovému postupu vedly vážné důvody. Stěžovatel tak nedostal možnost účasti na důležitém zasedání soudu, nemohl realizovat své právo rovné účasti a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, jak předvídají uvedená ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, věty první, "má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Uvedenému právu koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání v trestním řádu, který stanoví podmínky pro účast obžalovaného na těchto jednáních a rovněž podmínky, za nichž lze konat tato jednání v jeho nepřítomnosti. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Obecné ustanovení § 234 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. řádu, který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003.

Z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že jeho přítomnost není nutná a lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel zaslal soudu omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na účasti u veřejného zasedání trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti. V takovém případě dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba obviněnému s ohledem na znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožnit účast za podmínky, že svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.

Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).

Ústavní soud po přezkoumání postupu odvolacího soudu a přezkoumání usnesení dovolacího soudu konstatuje, že v daném případě lze důvody pro projednání odvolání bez přítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání vzhledem ke všem okolnostem akceptovat a v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se věcí dostatečným způsobem zabýval. Stěžovatel sice soudu zaslal včas omluvu z nařízeného veřejného zasedání, tato omluva - plánovaná služební cesta - však neodpovídala požadavkům na řádnou omluvu, neboť stěžovatel nedoložil ani neuvedl žádné konkrétní údaje ohledně této cesty (např. cíl cesty, doba trvání, její účel apod.). V průběhu veřejného zasedání neprováděl odvolací soud další dokazování a při svém rozhodování vycházel plně ze skutkových zjištění soudu I. stupně, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud nepovažoval za nezbytné stěžovatele vyslechnout ani požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání. Po přezkoumání věci je Ústavní soud názoru, že ačkoliv stěžovatel na účasti na veřejném zasedání k projednání odvolání trval, postupem odvolacího soudu a rozhodnutím soudu dovolacího nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv v intenzitě, která by vyžadovala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.