II. ÚS 2176/12
II.ÚS 2176/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky B. S., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, se sídlem Dukelská brána 4, 796 01 Prostějov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, č. j. 17 Co 423/2011-51, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 7. 2011, č. j. 5 C 89/2010-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se v postavení žalobkyně domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově výživného na manželku. Poté, co došlo k mimosoudní dohodě, vzala žalobu zpět. Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 31. 1. 2011, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2011, řízení zastavil a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 100% s tím, že výše náhrady nákladů řízení bude stanovena samostatným rozhodnutím; tímto rozhodnutím je ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu v Prostějově. Proti němu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2012, č. j. 17 Co 423/2011-51, tak že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelka podanou ústavní stížností. V ní v podstatě opakuje námitky, které uplatnila v odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v potaz, že důvodem zpětvzetí byla mimosoudní dohoda mezi ní a žalovaným, která zahrnovala i dohodu, že žalovaný nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Podle jejího názoru na její straně byly minimálně důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., a to s ohledem na její sociální situaci. Dále namítala nesprávný výpočet výše náhrady nákladů, neboť soudy vycházely z pětinásobku ročního výživného, ačkoliv bylo žádáno výživné na manželku v době, kdy byla podána žaloba o rozvod a manželství bylo následně rozvedeno.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Dovodil, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka tím, že nenapadla odvoláním rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, kterým bylo současně rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, se sama zbavila možnosti uplatňovat námitky směřující do základu nároku. Otázka výpočtu výše náhrady nákladů pak nemůže dosáhnout intenzity protiústavnosti, a to ani kdyby šlo například o chybný výpočet. Muselo by jít leda o zřejmou svévoli. O takovou situaci se však nejedná, neboť soudy při stanovení výše náhrady postupovaly zcela v souladu s platnou právní úpravou.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Pokud tak neučinila, stalo se tak jejím pochybením, které jde k její tíži, neboť občanskoprávní řízení je vedeno zásadou, že každý účastník si střeží svá práva. Ústavní stížnost není a nemůže být prostředkem k nápravě pochybení způsobených samotným účastníkem řízení, neboť by tím byla porušena rovnost stran.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.