II. ÚS 2175/09
II.ÚS 2175/09 ze dne 8. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti C. T., zastoupeného JUDr. Janem Starzykem, advokátem se sídlem Husova 401, Třinec - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2009, č. j. 56 Co 100/2009-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti.

Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že obchodní společnost PMS Přerov, a. s., se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 30.000.000,- Kč s příslušenstvím jako zástavní věřitel z titulu pohledávky za stěžovatelem jako zástavním dlužníkem. Pohledávka vůči stěžovateli vznikla obchodní společnosti VAB, spol. s r. o., která ji následně zastavila ve prospěch žalobce. Žalobce se domáhal zaplacení pohledávky přímo proti zástavnímu dlužníkovi - stěžovateli, neboť takový nárok mu při splatnosti zastavené i zajištěné pohledávky ze zákona náleží. Dne 6. 10. 2006, tedy po zahájení řízení, došlo k prohlášení konkursu na majetek společnosti VAB, spol. s r. o., a následně došlo v prosinci 2006 postupem podle § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, k prodeji jejího podniku obchodní společnosti AUTOMOTIVE COMPONENTS CZECH, a. s. Součástí převáděného podniku úpadce byla i pohledávka za stěžovatelem. Návrhu žalobce, aby soud postupem podle § 107a o. s. ř. rozhodl o vstupu tohoto nového účastníka do řízení na místo žalobce, Okresní soud v Přerově nevyhověl. Odvolací soud jeho usnesení následně potvrdil. Dne 15. 1. 2009 vzal žalobce svou žalobu v celém rozsahu zpět, když došlo ve smyslu § 28 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání k zániku zástavního práva k pohledávce jejím zpeněžením, čímž zároveň došlo k zániku aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 27. 1. 2009, č. j. 8 C 183/2006-127, zastavil řízení podle ust. § 96 o. s. ř. (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 641.252,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).

K odvolání žalobce do výroku II. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 56 Co 100/2009-183, usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudcem proti žalobci nepřiznal (výrok I.) a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti stěžovateli (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobce uplatnil zástavní právo k pohledávce obchodní společnosti VAB, spol. s r. o., za stěžovatelem. Stejná pohledávka přitom byla následně zpeněžena v konkursu prodejem podniku úpadce VAB, spol. s r. o. jiné obchodní společnosti. Zástavní právo k téže pohledávce tak zaniklo podle § 28 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku, tedy po podání žaloby. Za těchto okolností, které nastaly nezávisle na žalobcově vůli a chování, je vyloučeno, aby žalobce v řízení uspěl. Stejné okolnosti je proto podle názoru soudu nutné hodnotit jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž nelze stěžovateli právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení proti žalobci přiznat. Odvolací soud současně aplikoval § 150 o. s. ř. i na rozhodování o úhradě nákladů odvolacího řízení. Přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobci se mu vzhledem k výše uvedeným okolnostem jevilo jako nepřiměřeně tvrdé. Proto právo na jejich náhradu úspěšnému žalobci proti žalovanému nepřiznal.

Stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení odvolacího soudu ústavní stížností. Nesouhlasí s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. na posuzovanou věc. Žalobce v projednávané věci inicioval a vedl spor, přestože nejpozději po 28. 12. 2006 měl vědomost o tom, že jeho žaloba nemusí být úspěšná. Stěžovateli tím vznikla celá řada nákladů. Přestože byl stěžovatel nakonec ve věci úspěšný, je povinen náklady v celém rozsahu nést.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecného soudu ohledně aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., dle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí též pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř. Pokud tedy stěžovatel vytýká obecnému soudu porušení ustanovení § 150 o. s. ř., může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně, uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30.10. 2001, II. ÚS 444/01, publikovaný tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obecný soud v napadeném rozhodnutích vyložil, z jakých důvodů aplikoval ust. § 150 o. s. ř., přičemž vzal v úvahu okolnosti, které žalobce vedly ke zpětvzetí žaloby, a přihlédl zejména k faktu, že tyto nastaly nezávisle na žalobcově vůli a chování. Shodné ustanovení § 150 o. s. ř. následně použil ve stěžovatelův prospěch, když úspěšnému žalobci nepřiznal úhradu nákladů odvolacího řízení proti stěžovateli. Ze strany obecného soudu se tak nejednalo o nerovné zacházení či svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.

Rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obecný soud se náležitě zabýval stanovením míry, jakou se účastníci na úhradě nákladů soudního řízení jako celku mají podílet. Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.