II. ÚS 2173/12
II.ÚS 2173/12 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Města Šlapanice, právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 29 C 55/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo dle čl 11. odst. 1 Listiny.

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, vedlejší účastnice se na něj obrátila s žádostí o poskytnutí informace. Stěžovatel informaci poskytnul, avšak vyúčtoval účastnici náklady, spojené s poskytnutím informace, o čemž ji předem informoval. Jestliže vedlejší účastnice za těchto okolností na výši nákladů přistoupila a na vyhledání informací trvala, pak povinnost tyto náklady zaplatit vznikla. Krajský úřad Jihomoravského kraje přezkoumal věc na základě podnětu žalobkyně a rozhodnutím ze dne 13. 1. 2010 č.j. JMK 230/2010 výši úhrady potvrdil. Krajský soud v Brně pak ve správním soudnictví žalobu, kterou vedlejší účastnice toto rozhodnutí napadla, odmítl, neboť se nejednalo o přezkum přípustný dle § 65 s. ř. s.

Okresní soud Brno-venkov napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 560,- Kč (výrok I) a náklady řízení ve výši 10.303,- Kč (výrok II). Soud se ztotožnil s názorem, že se nejednalo o časově značně náročné vyhledávání a že uvedené dokumenty mohla najít pracovnice jiného oddělení - jestliže existuje na pracovišti stěžovatele jistá organizace práce a zodpovědnost úředníka, pak je na něm, jaký postup zvolí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudu přednesl dostatečnou argumentaci k zamítnutí žaloby, avšak s tvrzením stěžovatele se soud nijak nevypořádal. Soud sice několikrát zopakoval, že nejde o mimořádné vyhledávání, přičemž vyhledávání popsal i co do rozsahu, ale nevysvětlil, proč zde prvek mimořádnosti nevidí. Zdůraznil, že by se muselo jednat o "mimořádný časový prostor", "mimořádnou složitost", "mimořádnou neurčitost", stále však nevysvětlil, co se rozumí onou mimořádnosti. Stěžovatel tak do budoucna neví, co soudy rozumí mimořádným vyhledáváním a rozhodnutí tak neplní funkci preventivní a funkci výchovy k zákonnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

V dané věci se jednalo o spor, zda stěžovatel účtoval náklady na poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v oprávněné výši. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nikoli a uložil stěžovateli vrátit vedlejší účastnici část neoprávněně požadovaných nákladů ve výši 560 Kč (celkem zaplatila 719 Kč).

Podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v daných věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Stěžovatel namítá zejména porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v dané věci právo vlastnit majetek), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl, že výrok o náhradě nákladů řízení není dostatečně odůvodněn, postačí k této námitce odkázat na str. 7 napadeného rozsudku, kde soud, vycházeje z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady řízení spočítal po jednotlivých položkách, a nelze tedy tvrdit, že by výše nákladů nebyla řádně odůvodněna.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatele a nezbylo tedy, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.