II. ÚS 2171/09
II.ÚS 2171/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. P. P., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 205/2009 ze dne 17.května 2009, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nt 1205/2008-77 ze dne 21. ledna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. srpna 2009 a doplněnou podáními ze dne 5. a 20. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvého stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené tímtéž soudem pod sp. zn. 17 T 174/2005, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, čl. 4 odst. 2 protokolu "č. 2, 4, 6, a 7" k Úmluvě, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že v původním řízení byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 písm. c) a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, a dále mu byla spolu s dalšími odsouzenými uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 700.000 Kč. Skutek, za který byl odsouzen, spočíval v tom, že vybral a převedl z jím obhospodařovaného účtu na pokyn jednatele obchodní společnosti TWT peněžní prostředky, které tam předtím složilo ZD Sázavka jako garanci úhrady půjčky. Rozhodnutí v této věci jsou předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1331/08. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se již v tomto původním řízení vůbec nezabývaly jednak použitím peněz ve vztahu k pohnutce jeho jednání, ani tím, zda jako advokát jednal podle pokynů klienta. Touto otázkou se však nezabývaly ani v řízení o návrhu na povolení obnovy. Odvolává se na nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009, neboť jím nově navržené důkazy jednoznačně vyloučily jakoukoli vědomost stěžovatele o charakteru peněz na účtu klienta, a tím jeho možnost jakožto advokáta, pokyny klienta k dispozicím s nimi odmítnout.

3. Stěžovatel uvádí, že bylo zjištěno, že na účet klienta bylo nahlíženo výhradně zaměstnanci banky v souvislosti s prováděním bankovních operací a stěžovatel tedy nevěděl kdy a kolik peněz zaslal bývalý předseda ZD Sázavka na účet TWT v. o. s. a z jakého důvodu. O tomtéž vypovídá i to, že stěžovatel na pokyn klienta předtím změnil způsob zasílání výpisů z účtu, čímž se klient zabezpečil proti získávání relevantních informací stěžovatelem. Soudu prvého stupně vytýká, že se nevypořádal s důkazem, že v rámci rozhodování odvolacího soudu rozhodoval podjatý soudce JUDr. D., a dále důkazem osvědčujícím to, že převedené peníze byly použity v souladu s požadavkem klienta. Taktéž mu vytýká, že se nezabýval tím, proč bývalý předseda ZD Sázavka v rozporu s uzavřenými smlouvami peníze na garanci místo na účet ZD Sázavka poslal na účet obchodní společnosti TWT v. o. s., aniž provedl vinkulaci vkladu, a že možnost vinkulace vkladu hodnotil v rozporu s vyjádřením svědka JUDr. B. a vzdor smluvnímu ujednání mezi klientem stěžovatele a ZD Sázavka. Nadto při ústním odůvodnění rozhodnutí soudce soudu prvého stupně vinu stěžovatele charakterizoval tak, že se jednalo spíše o srozumění, což není kategorií subjektivní stránky, kterou by znal právní řád.

4. Stěžovatel má pochybnosti o nestrannosti soudce soudu prvého stupně, Mgr. M. N., neboť mu v listopadu 2006 po advokátovi JUDr. P. H. nejmenovaný soudce Okresního soudu ve Znojmě vzkázal, že za své odsouzení může děkovat nejmenovanému advokátovi. Dále možnou podjatost tohoto soudce spatřuje v tom, že týden před vyhlášením odsuzujícího rozsudku navštívila Okresní soud ve Znojmě bývalá soudkyně a exekutorská kandidátka JUDr. P., která měla enormní zájem na získání exekutorského úřadu, který zastával stěžovatel. Konečně jeho podjatost spatřuje v tom, že tento soudce popřel napsání a odeslání přípisu, kterým měl stěžovatele informovat o svém postoji ke stěžovatelem podané námitce podjatosti, přestože obsah tohoto sdělení je zahrnut v rozhodnutí soudu prvého stupně o této námitce. Tento soudce tedy rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení vzdor tomu, že o námitce o jeho podjatosti obsažené v ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 1331/08 nebylo dosud rozhodnuto. Namítá podjatost i soudce soudu druhého stupně JUDr. D. D., protože média v souvislosti se zamítnutím jeho odvolání informoval zkresleně, aby nepříznivě ovlivnil činnost stěžovatele jakožto soudního exekutora. Přičemž podjatý byl podle prohlášení J. D. JUDr. V. D., soudce zpravodaj v odvolacím řízení ve věci samé. Konečně také namítá, že Mgr. M. N. a JUDr. D. D. nebyli stěžovatelovými zákonnými soudci, protože jeho námitka podjatosti Mgr. M. N. nebyla vyvrácena, a zákonným soudcem v rozhodování o stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně byla JUDr. M. V., neboť její senát rozhodoval o jeho odvolání v původním řízení.
5. Poskytování ochrany právům a rozhodování o vině a trestu za trestné činy je podle čl. 90 Ústavy České republiky svěřeno obecným soudům. Pokud Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí zasahujícímu do ústavně zaručených základních práv a svobod neznamená to, že by byl v rámci své kompetence oprávněn nahrazovat rozhodovací pravomoc obecných soudů. Jinak řečeno, Ústavní soud není oprávněn nahradit meritorní (či jiné) rozhodnutí obecných soudů ohledně skutkového a právního hodnocení dané věci. Do výkladu a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen svojí kasační pravomocí a jen tehdy, pokud by jejich rozhodnutí nebo jim předcházející postup představovaly porušení základních práv a svobod. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Účelem řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je odstranění justičního omylu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. (sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. července 2009) Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. (sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409). Při zkoumání podmínek obnovy řízení se proto řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu (sp. zn. IV. ÚS 190/03, U 21/33 SbNU 429). Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného (sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009).

7. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů vzdor argumentaci stěžovatele vyplývá, že se obecné soudy podrobně zabývaly uplatněnou argumentací. V nynějším řízení prokázané skutečnosti, že stěžovatel nevyužil ve sledovaném období možnosti dané elektronickým bankovnictvím k nahlédnutí na účet obchodní společnost TWT, však nepřiznaly stěžovatelem akcentovaný význam. Odůvodnily to tím, že v původním řízení závěr o povědomosti stěžovatele o peněžních prostředcích na účtu nebyl založen na využití uvedeného elektronického přístupu (viz str. 14-15 usnesení soudu prvního stupně, a str. 2 usnesení soudu druhého stupně). Podobně se soud prvého stupně podrobně zabýval jak smluvními ujednáními tak i následným průběhem, jenž vedl k tomu, že peněžní prostředky nebyly složeny na účtu ZD Sázavka a vinkulovány ve prospěch obchodní společnosti TWT (či věřitele půjčky), ale přímo složeny na účet posledně uvedené obchodní společnosti vzdor původnímu smluvnímu ujednání (str. 4-6 usnesení soudu prvního stupně). K námitkám stěžovatele bylo vyloženo původní rozhodnutí ve vztahu k subjektivní stránce, jakož i k otázce nakolik mělo ve věci vliv postavení stěžovatele jako advokáta (str. 7-8 usnesení soudu prvního stupně). Pro stručnost lze tedy ve vztahu ke všem skutkovým a právním námitkám odkázat zejména na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. To, že má stěžovatel na tyto otázky odlišný pohled samo o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (sp zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

8. Obecné soudy se zabývaly i uplatněnými důkazními návrhy. Těm buďto soud prvního stupně vyhověl (stěžovatelem předložené listiny, svědecká výpověď P. B.) anebo je zamítl ať už pro nemožnost jejich provedení (příliš staré záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu), protože byly již provedeny v původním řízení, anebo pro nadbytečnost. Je třeba připomenout, že zásadu spravedlivého procesu je v tomto ohledu třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z toho pak plyne, že obecný soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník navrhl (sp. zn. III. ÚS 150/93; N 49/2 SbNU 87;aj.). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve dané věci konkrétně výslech svědků) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V posuzovaném případě proto není možné hovořit o opomenutých důkazech.

9. Ve vztahu k námitce absence zákonného soudce je třeba vyjít z toho, že řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je řízením formálně zcela samostatným, tedy že formálně nenavazuje na původní řízení ve věci samé. Řízení o stížnosti proti usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení formálně nemá žádnou souvislost s původním odvolacím řízením. V tomto ohledu je také nutno vykládat bod A odst. b) rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2009 (str. 15 an.). Proto nehrála roli skutečnost, že senát soudkyně JUDr. M. V. rozhodoval o odvolání, protože toto kritérium neovlivňovalo určení zákonného soudce.

10. Konečně ohledně námitky podjatosti soudců N. a D. je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků nápravy. V daném řízení stěžovatel uplatnil nyní tvrzenou námitku podjatosti soudce N. pouze v řízení před soudem prvního stupně. Poté, co o ní bylo soudem prvního stupně rozhodnuto nejen nepodal stížnost, ale ani podjatost řádně (a shodně) nenamítl ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o návrhu na povolení obnovy řízení. Uvedení pochybnosti o tom, zda je tento soudce zákonný s ohledem na článek, který byl publikovaný ve Znojemském deníku, totiž nelze považovat za řádně uplatněnou námitku podjatosti. Ostatně v tom, že soudce informuje veřejnost o vlastní rozhodovací činnosti a přitom uvede kritéria, pro něž lze identifikovat osoby, o nichž rozhoduje (za něž lze považovat v daných souvislostech skutečnost, že stěžovatel byl soudním exekutorem ve Znojmě), lze jen stěží shledávat pochybnosti o podjatosti soudce. To přiměřeně platí i pro námitku proti soudci D., proti němuž v daném řízení námitku podjatosti stěžovatel neuplatnil vůbec.

11. Ze všech shora uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.