II. ÚS 2168/09
II.ÚS 2168/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1.R. L., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice a 2. Z. L., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 579/2009-34 ze dne 30. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti napadají oba stěžovatelé shora uvedené usnesení krajského soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 a násl. a čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatelů a jejich spoluobviněného T. K. proti usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2009, jimiž rozhodla, že všichni tři obvinění se podle § 71 odst. 3 tr. řádu ponechávají i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Vazební důvod dle § 67 písm. a) tr. řádu odůvodnila tím, že obvinění jsou reálně ohrožováni vysokým trestem a je tak obava, že v případě propuštění z vazby by uprchli nebo se skrývali ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu (obvinění jsou stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) tr. zákona s trestní sazbou v rozmezí 8 až 15 let). Obvinění ve svém domovském státě nepracovali, nemají žádnou vazbu ke konkrétnímu místu nebo osobě v České republice, často měnili adresy pobytu, zdržovali se převážně na ubytovnách a v pronajatých bytech. Vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu odůvodnila státní zástupkyně tím, že ve svém domovském státě nikde nepracovali a zásadním zdrojem jejich příjmů byla stíhaná trestná činnost, které se dopouštěli dlouhodobě.

Krajský soud, který přezkoumal napadená usnesení státní zástupkyně, dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné a v obšírně odůvodněném usnesení vyložil, z jakých důvodů k takovému závěru dospěl. Mimo jiné se podrobně věnoval otázce důvodnosti zahájení trestního stíhání u všech tří obviněných, kteří trestnou činnost popírají. Stížnostní soud se rovněž ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněných a přisvědčil i závěrům ohledně přetrvávajících vazebních důvodů. Krajský soud rovněž zamítl nahrazení vazby obviněných písemným slibem, event. peněžní zárukou a podrobně popsal důvody, které jej k zamítavému postoji vedly.

Jako hlavní argument ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli odmítání jakýchkoliv institutů nahrazujících vazbu. Skepse stížnostního soudu, zejména k nabídce peněžité záruky, je podle názoru stěžovatelů pokračováním mylného postoje celé řady obecných soudů, že přijetí peněžité záruky je jakousi milostí, která je osobě, o jejíž osobní svobodu jde, poskytována. Má-li být do práv obviněného zasahováno jen v nezbytné míře (tzv. zásada přiměřenosti), pak povinností stížnostního soudu je dostát ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného. Pokud stížnostní soud předem hodnotí neprovedené důkazy, a to výlučně v neprospěch obviněného, nemůže v žádném případě tomuto imperativu dostát.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že o ponechání stěžovatelů ve vazbě rozhodovalo na základě prověrky dostupného spisového materiálu. Ve věci bylo v mezidobí znovu rozhodováno o vazbě, a to usnesením ze dne 30. 10. 2009. Krajský soud se k věci nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

V nyní posuzovaném případě soud a před ním i státní zástupkyně postupovaly v souladu se shora uvedenými zásadami pro rozhodování o vazbě. Stížnostní soud ve velice podrobně odůvodněném usnesení rozvedl všechny relevantní důvody odůvodňující závěr, že je nutno oba stěžovatele ponechat i nadále ve vazbě. Podle názoru soudu i nadále trvají oba důvody vazby, a to jak důvod dle § 67 písm. a), tak i důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu. Podrobně se soud rovněž zabýval možností náhrady za vazbu písemným slibem nebo peněžitou zárukou a dospěl k závěru, že písemný slib u stěžovatelů nepřichází v úvahu již s ohledem na jejich menší věrohodnost vyplývající i z provedeného dokazování. Stejně tak ani dohled probačního úředníka není podle soudu dostačující a co se týká nahrazení vazby peněžitou zárukou, krajský soud provedl výslech manželek obou stěžovatelů, které se měly k výši nabízené částky vyjadřovat velmi nejasně a nejasný byl i původ peněz, které měly jako záruku nabízet. Uvedené odůvodnění je podle názoru Ústavního soudu logické a odpovídající závažnosti i rozsahu trestné činnost, z níž jsou stěžovatelé obviněni.

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obecný soud interpretoval a aplikoval trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.