II. ÚS 2167/15
II.ÚS 2167/15 ze dne 2. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. H., zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem Švédská 6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 300/2015-38 ze dne 22. dubna 2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 659/2013-614 ze dne 10. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 2 T 100/2011-572 ze dne 9. srpna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dva roky a šest měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, a po dobu zkušební doby nad ní vyslovil dohled. Dále jí uložil, aby ve zkušební době dle svých sil hradila způsobenou škodu. Současně jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající ve vedení účetnictví a vykonávání účetních prací na podkladě mandátních smluv, udělené plné moci či zmocnění v trvání tří let a šesti měsíců. Rozhodl i o povinnosti k náhradě škody poškozené společnosti.

3. O odvolání stěžovatelky a státní zástupkyně v neprospěch stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a nad stěžovatelkou vyslovil dohled. Dále jí uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila způsobenou škodu a zavázal ji povinností zaplatit poškozené společnosti způsobenou škodu. Odvolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá skutkové závěry, k nimž dospěly soudy, přičemž obsáhle polemizuje s výkladem pojmu "administrativní činnost", jak jej provedly soudy odvolací a dovolací, a vyjadřuje se k náplni své práce "asistentky" u poškozené, vykonávané nad rámec mandátní smlouvy. Dle jejího přesvědčení šlo o pravidelné činnosti k zajištění chodu společnosti poškozené. Odměnu za takovou práci ve výši 12 500 Kč čistého měsíčně nepovažuje za nepřiměřenou charakteru a rozsahu vykonané činnosti. Oba soudy však rozsah administrativní činnosti vykonávané stěžovatelkou bagatelizovaly, přičemž v tomto směru provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a porušily tím princip presumpce neviny. Nevypořádaly se přitom se všemi navrženými důkazy, a pokud některé z důkazních návrhů zamítly, dle stěžovatelky nelze akceptovat zdůvodnění takového postupu. Došlo tak k porušení principu opomenutého důkazu. Odvolací soud nehodnotil plnou moc udělenou poškozenou společností stěžovatelce v kontextu s ostatními důkazy, z nichž vyplývá, že stěžovatelka běžně uzavírala pracovní smlouvy se zaměstnanci poškozené, a stejným způsobem postupovala i u své pracovní smlouvy. Soud prvního stupně nehodnotil celou výpověď svědka Karla Macků, na níž založil odsouzení stěžovatelky, a nehodnotil ani ty skutečnosti z výpovědi svědka Radka Smékala, vyznívající v její prospěch. Výpověď svědka Karla Macků označuje za rozpornou, nevěrohodnou a nepřesvědčivou a zdůvodnění její věrohodnosti soudy považuje za nelogické a navzájem se vylučující. Stěžovatelka má za to, že soudy nesprávně posoudily, že mezi stěžovatelkou a poškozenou společností nevznikl pracovně právní vztah, a to ani konkludentně, když provedenými důkazy nebylo jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že se stěžovatelka popsaného jednání dopustila. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na ústavní princip ultima ratio.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatelka v podstatě namítá, že byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatelka s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování, vytyčené judikaturou Ústavního soudu, argumentuje.

9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky zaručených v hlavě páté Listiny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatelky, hájící se tím, že s poškozenou společností měla vedle mandátní smlouvy řádně uzavřenou i pracovní smlouvu, na základě které vykonávala na plný úvazek činnost asistentky, za kterou zaslouženě pobírala mzdu, a na straně druhé usvědčující výpověď Karla Macků, podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatelku v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. V souvislosti s klíčovou námitkou stěžovatelky, že mezi ní a poškozenou společností byla uzavřena řádná pracovní smlouva a nemohlo tak dojít k naplnění znaků trestného činu podvodu, soudy vyšly z jednoznačných skutkových zjištění, z nichž vyvodily, že stěžovatelka zneužila důvěry jednatele poškozené společnosti Karla Macků a jeho neobratnosti a menší informovanosti v administrativních záležitostech, když bez jeho vědomí vyhotovila a sama podepsala za obě smluvní strany (jak za zaměstnavatele tak i zaměstnance) pracovní smlouvu na funkci asistentky na plný úvazek, v důsledku čehož poškozenou, pro niž pracovala a byla odměňována na základě mandátní smlouvy, poškodila o vyplácenou mzdu a s ní související odvody. Soudy přitom vyšly z celé řady provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že jednatel poškozené společnosti nevěděl o tom, že by stěžovatelka měla pro společnost pracovat jako asistentka na plný úvazek, když veškeré honorované účetní a administrativní práce vykonávala na základě mandátní smlouvy, a pokud tak výjimečně činila nad její rámec, nestalo se tak z titulu pracovního poměru asistentky. Jestliže tedy soudy dospěly na základě řádně zjištěných skutečností ke shodnému závěru, že pracovní poměr mezi stěžovatelkou a poškozenou společností nikdy nevznikl, a to ani konkludentním projevem vůle jednatele společnosti, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům z ústavního hlediska nic vytknout.

11. Při hodnocení výpovědi jednatele poškozené společnosti Karla Macků, který opakovaně popřel, že by o existenci pracovní smlouvy věděl, což logicky vysvětlil tím, že neví, proč by uzavíral se stěžovatelkou pracovní smlouvu, když s ní měl uzavřen vztah mandátní, a že by byl blázen, aby stěžovatelce platil dvě měsíční platby 20 000 Kč na základě mandátní smlouvy a dalších 15 000 Kč z titulu pracovní smlouvy, si soudy byly vědomy toho, že jde o důkaz klíčový, a proto věnovaly této otázce zvýšenou pozornost a zaměřily se i na důkladné ověření obhajoby stěžovatelky, mimo jiné i její námitky, že pro společnost vykonávala práce nad rámec mandátní smlouvy. Dospěly však k závěru, že ze strany stěžovatelky nešlo o nějaké pravidelné činnosti, jež by byly obdobou pracovních výkonů z řádného pracovního poměru. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, byť s ním stěžovatelka obsáhle polemizuje a vyslovuje nesouhlas.

12. Nadto je výpověď Karla Macků podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvního stupně. Pokud tedy soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi jednatele poškozené společnosti uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatelky za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, přičemž zdůvodnil, proč považoval některé navržené důkazy za nadbytečné, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud, který nezjistil, že by provedené důkazy nebyly vyhodnoceny ve shodě s jejich obsahem, či že by byly nějak deformovány, plně ztotožnil. Pokud z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl, učinil tak po akceptování jejích námitek ohledně rozsahu způsobené škody a vymezení rozhodného období. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti výpovědi Karla Macků, podpořené i dalšími důkazy. Obhajobu stěžovatelky naopak označil za účelovou. V jeho rozhodnutí přitom nechybí patřičná reakce na odvolací námitky procesní povahy, které stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti. Jde především o námitky stran neprovedení některých navrhovaných důkazů, které i odvolací soud shledal jako nadbytečné.

13. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že odvolací soud patřičně nevyhodnotil její zplnomocnění k uzavírání pracovních smluv. I touto otázkou se odvolací soud zabýval dostatečně, což vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož se mimo jiné podává, že stěžovatelka navzdory zjevnému střetu zájmu, nepředložila svou pracovní smlouvu, kterou si vyhotovila, k podpisu jednateli poškozené společnosti Karlu Macků, ale podepsala ji za něj sama. To je ostatně jedním z důkazů, který podporuje tvrzení tohoto jednatele společnosti, že o existenci takového pracovního poměru nevěděl, a stěžovatelka se tak na úkor společnosti obohacovala neoprávněně. I dle názoru Ústavního soudu není možné akceptovat stav, kdy mandatář, kterému je znám ekonomický stav zastupované společnosti, by svévolně dospěl k závěru, že pro společnost vykonává více činností, než je smluveno, a takové přesvědčení by si kompenzoval tím, že by si nad rámec ujednané odměny sám stanovil a vyplácel ještě mzdu.

14. Námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Věcně pak řešil další dovolací námitku o nenaplnění znaků trestného činu podvodu pro absenci subjektivní stránky a absenci omylu na straně zástupce poškozené společnosti, přičemž své závěry, jimiž přisvědčil soudům nižších stupňů v tom, že jednatel společnosti Karel Macků evidentně jednal v omylu, když o existenci listiny označené jako pracovní smlouva nevěděl, a že stěžovatelka jednala v přímém úmyslu obohatit se ke škodě poškozené společnosti, řádně odůvodnil. Nejvyšší soud řešil i námitku o porušení principu ultima ratio, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkázal, a případně uzavřel, že zjištěné protiprávní jednání stěžovatelky se mantinelům stanoveným pro použití zásady subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vymyká, neboť nešlo o neškodné vybočení z mezí obvyklých civilních vztahů, nýbrž o úmyslné uvedení v omyl zástupce poškozené společnosti na základě zneužití jednak jeho neobratnosti v administrativě a jednak důvěry, kterou ve stěžovatelku vkládal, na základě čehož se stěžovatelka dlouhodobě na úkor společnosti obohacovala.

15. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily, a učiněnými právními závěry. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.