II. ÚS 216/05
II.ÚS 216/05 ze dne 5. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. N. X., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2005, č. j. 10 To 51/2005-64, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2004, č. j. Nt 1710/2003-52, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, a 2) Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 2) Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou 12. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2004, č. j. Nt 1710/2003-52, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2005, č. j. 10 To 51/2005-64, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Stěžovatel tvrdí, že tím došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1, 10 odst. 2, 14 odst. 5, 32 odst. 1 a 4, a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl postup podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vzhledem k tomu, že mu hrozí výkon trestu vyhoštění.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že podmínky pro obnovu řízení nejsou dány, protože takový názor je v rozporu se skutečnostmi zjištěnými jak v původním řízení, tak v řízení o návrhu na povolení jeho obnovy. Soud prvého stupně se zaměřil pouze na současné rodinné poměry stěžovatele, a jeho bývalé manželky a dcery. Nesouhlasí s tím, že jím navržené důkazy byly vyhodnoceny jako nepravdivé a nanejvýš pochybné, neboť tento závěr nebyl nijak odůvodněn. Provedená zpráva mateřské školy vypovídá o období, v němž byl stěžovatel většinou ve vazbě a ve výkonu trestu. Dovolává se názoru Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí, sp. zn. 7 Tdo 1373/2003, podle nějž nelze trest vyhoštění uložit ani v případě, že rodinní příslušníci stěžovatele žijí na území České republiky, i když spolu nesdílejí společnou domácnost. Argumentaci usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 534/98 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. č. 13. Usn. Č. 13. Str. 427) považuje za nepřípadnou, protože jím jistě nebylo zamýšleno, že ochrany nepožívá rodinný život rozvedeného manžela, žijícího ve společné domácnosti s nezletilým dítětem.

Z napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 1 T 50/2001 uznán vinným ze spáchání trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z., a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, trest propadnutí věci, a trest vyhoštění na dobu 8 let. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn 6. 4. 2003 a trest vyhoštění nebyl vykonán, neboť se na stěžovatele hledí jako na žadatele o udělení azylu. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2002 byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, a jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 10 To 7/2003. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2003 byla zamítnuta žádost stěžovatele o obnovu řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Poté stěžovatel podal žádost o obnovu řízení, skončeného prve uvedeným meritorním rozsudkem, o níž bylo rozhodnuto usneseními napadenými ústavní stížností.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou dány podmínky pro postup podle § 39 zákona, jehož se stěžovatel dovolává, a neshledal žádný prostor pro projednání věci mimo pořadí. Je zřejmé, že stěžovateli hrozí výkon trestu vyhoštění již od 6. 4. 2003, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Tato hrozba je omezena tím, že se na stěžovatele hledí, jako na žadatele o udělení azylu, přičemž řízení o udělení azylu nebylo ukončeno ani v době rozhodování stížnostního soudu. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by řízení o udělení azylu bylo již ukončeno, respektive že stěžovateli nebyl azyl udělen, a že by byly orgány veřejné moci již činěny úkony směřující k výkonu trestu vyhoštění. Za této situace je návrh stěžovatele na projednání věci mimo pořadí zjevně neopodstatněný.

Ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 294/95 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. č. 5. Nál. č. 63) bylo dovozeno, že pokud podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v odvolání, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z tohoto pohledu je třeba mít ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel navrhl obnovu řízení především s ohledem na skutečnost, že má v České republice dceru, narozenou z rozvedeného manželství, která u něj před vzetím do vazby žila a i nyní s ním žije, a stýká se se svou matkou, která má společně se svojí rodinou povolen pobyt v České republice, což nemělo být soudu při rozhodování o trestu známo. Soud prvého stupně se při posuzování návrhu stěžovatele tímto tvrzením a navrženými důkazy, tedy zejména výpovědí svědkyně T. L. B. (bývalé manželky stěžovatele), a jejím prohlášením ve formě notářského zápisu ze dne 17. 7. 2003 zabýval, a tyto dal do souvislosti s rozsudkem Lidového soudu Ho Chi Minova Města ze dne 31. 5. 1999, zprávou obvodního oddělení (zřejmě Policie České republiky) v Brandýse nad Labem k pobytu paní T. L. B., a zprávou ředitelky mateřské školy v Čáslavi k docházce N. T. A. (dcery stěžovatele). Pokud byl z takto provedeného dokazování dovozen závěr, že se tvrzení stěžovatele o jeho rodinných vazbách, tedy zejména o trvajícím a funkčním vztahu k nezletilé dceři, nezakládají na pravdě a jsou nanejvýš pochybná, lze jej mít za ústavně souladný. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvého stupně je pro rozpornost nepřezkoumatelné, nezdůvodněné, a v rozporu s provedenými důkazy. To k totožné námitce dovodil i stížnostní soud, když shledal správným závěr soudu prvého stupně o účelovosti návrhu na povolení obnovy řízení. Vypořádání se se současným stavem rodinných vztahů stěžovatele přitom zcela korespondovalo s tvrzeními a důkazními návrhy stěžovatele, i když lze souhlasit, že oboje se mělo spíše vztahovat k žádosti o upuštění od výkonu trestu než k návrhu na povolení obnovy řízení.

Pokud stížnostní soud k vymezení předmětu ochrany rodiny argumentoval vymezením této problematiky provedeným v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 534/98, lze to mít rovněž za ústavně souladné. V uvedeném usnesení totiž Ústavní soud vyložil, že základními právy nejsou chráněny ani ryze formální rodinné vztahy, ani takové dílčí rodinné vztahy, které jsou účelově upřednostňovány před jinými. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ústavní ochrany požívají i vztahy mezi rozvedeným manželem a jeho dítětem, pokud mezi nimi existuje skutečné pouto, které vytváří rodinný život, a pokud zájem společnosti na ochraně před protiprávním jednáním nepřeváží (viz. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1988, série A č. 138, ve věci Berrehab proti Nizozemí, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 2. 199, série A č. 193, ve věci Moustaquim proti Belgii). V usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1373/2003, naopak jakékoliv vymezení relevantních rodinných vztahů v souvislosti s aplikací § 57 odst. 3 písm. c) tr. z. uvedeno není, neboť jím je naopak vytýkáno nižší soudní instanci, že se v souvislosti s ukládáním trestu vyhoštění existujícími rodinnými vztahy obžalovaného vůbec nezabývala.

Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.