II. ÚS 2159/13
II.ÚS 2159/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kuchaře, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 39/2013-101 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. října 2012 č. j. 113 C 6/2012-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 39/2013-101 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. října 2012 č. j. 113 C 6/2012-63, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných zaplacení částky 15 365 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem a o náhradě nákladů vůči státu. Předmětem žaloby byla náhrada škody vzniklé na vozidle žalobce, která měla být způsobena porušením povinností žalovanými, a to v rozsahu, v jakém nebyla pojišťovnou uhrazena oprava vozidla (ve výši 10% spoluúčasti žalobce). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o výslech znalce, jenž vyhotovil znalecký posudek, a dospěl ke stejnému závěru o nutnosti zamítnout žalobu, byť postavenému na odlišném právním hodnocení [(oproti soudu prvního stupně, který nesprávně aplikoval § 427 a § 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), opřel odvolací soud svůj závěr o § 431 obč. zák.)]. Při zjišťování skutkového stavu vycházely soudy obou stupňů i z přestupkového řízení, které bylo vedeno k prošetření dopravní nehody, které sice bylo v konečné fázi zastaveno z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty 1 roku, ale předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (před jeho zrušením odvolacím orgánem) označovalo za viníka žalobce. Odvolací soud na základě zjištěných skutečností dovodil, že nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný výlučně nebo převážně porušil povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu spočívající v nepřiměřené rychlosti. Ve vztahu k prvnímu žalovanému žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť za situace, kdy byl první žalovaný účastníkem nehody jako řidič, a zároveň jako zaměstnanec druhého žalovaného, není dána jeho odpovědnost za případnou škodu (viz § 420 odst. 2 obč. zák.).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav, průběh soudního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Obecným soudům vytýká, že jejich závěry ohledně posouzení příčin a zavinění dopravní nehody jsou v rozporu se závěry znaleckého posudku. Dále namítá, že byl nesprávně, resp. neúplně zjištěn skutkový stav věci zejména v důsledku neprovedení způsobilých důkazních návrhů, na jejichž základě hodlal prokázat výlučnou odpovědnost žalovaného za způsobení dopravní nehody. Dle názoru stěžovatele odvolací soud pochybil, když sice důkaz znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce provedl, ale věcně jej nehodnotil a nevycházel z něj ve svém rozhodnutí. Mezi znaleckým posudkem a závěry obecných soudů tak vznikl extrémní rozpor, který nebyl soudy vysvětlen. Odvolací soud navíc ani nereflektoval na návrh na doplnění dokazování vyhotovením revizního znaleckého posudku, který měl dle názoru stěžovatele jednoznačně určit zavinění. Tato skutečnost způsobuje protiústavnost napadených rozhodnutí, spočívající v porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá nesprávnost právních závěrů obecných soudů, spočívající zejména v tom, že zcela pominuly znění § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), který stanoví, že řidič je povinen přizpůsobit rychlost svého vozidla okolnostem provozu. Podle názoru stěžovatele není rozhodná okolnost, že se vozidlo žalovaného pohybovalo v rámci povolené rychlosti, nýbrž fakt, že žalovaný nepřizpůsobil svoji rychlost okolnostem provozu (náledí, snížená viditelnost atd.).
III.

4. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci od Okresního soudu v Kolíně vyžádal příslušný spis.

6. Podstatou námitek stěžovatele je jednak tvrzený rozpor mezi závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku, a závěry, k nimž dospěly na základě provedených důkazů obecné soudy, jednak nesouhlas s právním posouzením věci (konkrétně nezohlednění § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu). V souvislosti s výše uvedeným považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že ústavní stížnost, v níž se převážně polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, ať již skutkovými nebo právními, aniž by byla protichůdná argumentace stěžovatele vybavena relevantní argumentací ústavněprávní, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, a stěžovatel si je této skutečnosti dobře vědom, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

7. V dané věci lze dát za pravdu stěžovateli v tom směru, že závěry, vyplývající ze znaleckého posudku ohledně zavinění žalovaného za způsobenou škodu, se liší se závěry, k nimž v této otázce dospěly obecné soudy. Protože však Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování skutkových a právních závěrů obecných soudů, nemůže se ani k námitce stěžovatele, týkající se věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, vyjadřovat. Z hlediska ústavněprávního je však podle Ústavního soudu podstatné, že obecné soudy (odvolací soud) svůj, oproti znaleckému posudku odlišný náhled na zavinění, resp. porušení právní povinnosti žalovaného v odůvodnění rozsudku jasně a srozumitelně vysvětlily. Z pohledu práva na spravedlivý proces tím obecné soudy učinily zadost svým povinnostem. I v případě provádění důkazu znaleckým posudkem totiž platí zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., podle níž důkazy hodnotí soud podle své úvahy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech s ohledem na všechno, co vyšlo v řízení najevo. Odvolacímu soudu tedy nebránilo, aby otázku zavinění žalovaného posoudil odchylně od znaleckého posudku, navíc pokud byl tento názor podložen informacemi z přestupkového spisu, který byl v řízení jako důkaz rovněž proveden. V situaci, kdy k nehodě došlo nedobrzděním vozidla žalovaného před překvapivým vjetím vozidla stěžovatele do jízdního pruhu žalovaného (protisměru), nelze považovat závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno výlučné nebo převažující zavinění žalovaného za stojící v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.