II. ÚS 2146/17
II.ÚS 2146/17 ze dne 8. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Korouse, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 10. 2014, č. j. 9 C 259/2008-508, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 14 Co 200/2015-602, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Cdo 5852/2016-679, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo vypořádáno společné jmění manželů - stěžovatele a žalované. Stěžovatel podal proti oběma rozsudkům dovolání, které bylo stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu bylo vypořádáno zaniklé společné jmění žalobce - stěžovatele a žalované Ivety Chramostové (dále jen "vedlejší účastnice") tak, že do výlučného jmění žalobce byly přikázány movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 80 950 Kč [výrok I. písm. a)], do výlučného vlastnictví žalované byly přikázány movité věci ve výroku blíže specifikované v celkové hodnotě 37 400 Kč [výrok I. písm. b)], do majetku žalované byl dále přikázán sporák v hodnotě 8 000 Kč (výrok II.) a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 24 604 Kč (výrok III.) za současného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok IV. až VI.). K odvolání žalobce bylo rozhodnutí okresního soudu ve výroku II. změněno tak, že se elektrický sporák jako součást zaniklého společného jmění nevypořádává, a ve výroku III. bylo rozhodnutí změněno tak, že výše vypořádacího podílu činí 17 928,17 Kč, v ostatním zůstal napadený rozsudek odvolacím soudem nezměněn.

3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 5852/2016-679 ze dne 12. 4. 2017 odmítl pro nepřípustnost.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že ani jedním z obecných soudů nebyla vypořádána faktura ze dne 8. 2. 1999 na částku 51 360 Kč, na investice do domu v B., která byla z jedné poloviny uhrazena ze společných prostředků účastníků řízení o vypořádání společného jmění manželů a kterou stěžovatel uplatnil a navrhl vypořádat podáním ze dne 10. 2. 2010. Taktéž nebyly vypořádány investice do domu v B. podle k důkazu navrženému dodacímu listu, který stěžovatel v řízení před obecnými soudy rovněž uplatnil a navrhl k vypořádání. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že nelze vypořádat investici ze společných prostředků získaných z překlenovacího úvěru u Modré pyramidy, z nějž byla částka ve výši 150 000 Kč použita k úhradě výlučného závazku žalované vůči jejímu bratrovi, na vyplacení jeho podílu na nemovitostech, které rodiče žalované darovali právě jí, s odůvodněním, že tento nárok stěžovatel neuplatnil ve lhůtě 3 let od zániku společného jmění manželů. Stěžovatel se proti tomuto závěru brání tvrzením, že uvedenou investici ve stanovené lhůtě nejen uplatnil, avšak také navrhl k vypořádání, a to jak v rámci podané žaloby datované dnem 19. 8. 2008, tak i v rámci jejího doplnění ze dne 3. 4. 2009. Současně soudy vůbec nereagovaly na argumenty stěžovatele stran investic do domu v B. za dobu trvání manželství, a to do doby, než žalovaná předmětný dům nabyla darem od rodičů do svého výlučného vlastnictví. Stěžovatel je toho názoru, že na žalovanou přešla spolu s vlastnickým právem k domu i povinnost uhradit stěžovateli pohledávku za rodiči žalované, a to proto, že předmětným darem získala dům již zhodnocený o provedené investice, které byly provedeny jednak z výlučného vlastnictví žalobce a jednak ze společného jmění manželů. Soudy se existencí ani výší této pohledávky vůbec nezabývaly a v této části stěžovatel spatřuje napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná. Pro existenci a výši pohledávky je přitom nutné objasnit obsah ujednání mezi účastníky řízení a rodiči žalované jako tehdejšími vlastníky nemovité věci tak, aby bylo možné posoudit, na základě jakého právního důvodu byly práce na opravě nemovité věci prováděny, nebo zda byly prováděny bez právního důvodu. Stěžovatel po celé řízení trvá na tom, že práce na nemovité věci rodičů žalované byly plněním bez právního důvodu, což představuje jednu ze skutkových podstat neoprávněného majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Závěry obecných soudů, že účastníkům řízení vůči rodičům žalované pohledávka z titulu investic do jejich nemovité věci nevznikla, neboť tyto investice nemohly prokazatelně vést k takovému zhodnocení nemovité věci, které by nebylo pokryto hodnotou bezplatného bydlení, nepovažuje stěžovatel za správný i s ohledem na to, že soudy v řízení neprovedly jediný důkaz vyjadřující se k míře zhodnocení věci.

5. Stěžovatel kromě zpochybnění právních závěrů soudů, které jsou údajně v rozporu se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, v ústavní stížnosti rovněž vyjádřil nesouhlas s pojetím institutu dovolání v civilním řízení, když ve svém dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, namítal porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces. Akcentuje, že za takové situace nemůže být dovolání odmítnuto, neboť úkolem celé soudní soustavy, Nejvyšší soud pochopitelně nevyjímaje, je poskytování ochrany základním právům a svobodám a Nejvyšší soud se tak měl dovoláním věcně zabývat.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.

7. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových zjištění. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

8. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. K obsahu samotné ústavní stížnosti je ostatně nutno kriticky uvést, že se po poměrně obsáhlé rekapitulaci předchozího řízení a obsahu napadených rozhodnutí omezuje na velmi povrchní, nijak nestrukturovanou a zcela nekonkrétní polemiku s výsledky provedeného dokazování, což je však oblast, která zdejšímu soudu jednak zásadně nepřísluší, a jednak stěžovatel v části označené jako "ústavněprávní argumentace" ani nijak blíže nespecifikuje, který důkaz měl být hodnocen chybně, resp. kterým důkazem se soudy dostatečně nezabývaly. Takto pojatá námitka je proto zjevně neopodstatněná.

9. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl totožné námitky, které dříve uplatnil ve svém dovolání a jimiž se podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo dovolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad, a v němž dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu stran řádné identifikace hodnot navržených k vypořádání vedlejším účastníkem za souladné se svou judikaturou. Nelze přisvědčit stěžovateli ani potud, pokud zpochybňuje napadené usnesení Nejvyššího soudu, jelikož z jeho obsahu je dostatečně patrno, že se podaným dovoláním zabýval dostatečně, když zejména poukázal na zcela konkrétní judikáty Nejvyššího soudu a vysvětlil, že předchozí rozhodnutí jsou s nimi souladná. Naopak stížnostní námitka stěžovatele je i v tomto případě zcela nekonkrétní, když se v podstatě omezuje na obecnou polemiku se stávající zákonnou úpravou dovolání a její interpretací Nejvyšším soudem.

10. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.