II. ÚS 214/10
II.ÚS 214/10 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti PZB-LEŇO stabil s.r.o. se sídlem Českobratrská 19, Ostrava 1, zastoupené Petrem Tomsem, advokátem Advokátní kanceláře Ostrava-Michálkovice, Petřvaldská 200, proti unesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1605/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 1 Cmo 388/2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. 39 Cm 16/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na vydání bezdůvodného obohacení.

Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel (v postavení subdodavatele) se původně domáhal po třech žalovaných, a to 1) proti společnosti ENERGOEXPORT CZ, a.s.v postavení generálního dodavatele stavby obchodního domu Kaufland Liberec, 2) proti společnosti SÁMO, spol. s r.o v postavení investora a 3) proti společnosti Casta a.s., jako nástupci po prvním žalovaném, vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že stěžovatel na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností ENERGOEXPORT CZ, a.s. dodal na stavbu obchodního domu tlakovou požární nádobu v ceně 884 500 Kč, která byla součástí sjednaného předmětu díla. Její montáž však již neprovedl, neboť jeho smluvní partner zastavil veškeré práce na stavbě. Společnost SÁMO, spol. s r.o. (investor stavby), následně jako objednatel uzavřel se společnosti Casta a.s., jako zhotovitelem, novou smlouvu o dílo a nový zhotovitel tlakovou nádobu zabudoval do stavby. V průběhu řízení stěžovatel vzal částečně žalobu zpět proti prvému a třetímu žalovanému a na žalobě trval pouze ve vztahu k druhému žalovanému.

Obecné soudy, které vycházely při posuzovaní žalobního nároku z ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., dospěly k závěru, že se společnost SÁMO, spol. s r.o nemohla na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatit, neboť tlaková nádoba byla na stavbu dodána po uzavření smlouvy o dílo mezi stěžovatelem a společností ENERGOEXPORT CZ, a.s., a před odstoupením investora od smlouvy uzavřené se společností ENERGOEXPORT CZ, a.s. Byla tedy dodána na základě platné smlouvy o dílo, následně zabudována do stavby a žalovaná společnost SÁMO, spol. s r.o. její cenu zaplatila na základě uzavřené smlouvy o dílo společnosti Casta a.s. Podle posouzení odvolacího soudu nebylo možné žalobě vyhovět ani z titulu náhrady škody, neboť soud neshledal existenci protiprávního jednání žalované jako jednoho z předpokladů pro vznik její odpovědnosti za škodu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá nesprávnost rozhodnutí krajského soudu pro právní hodnocení skutkového stavu a pro porušení principu rovnosti účastníků, neboť na rozdíl od žalované společnosti musel prokazovat každé své tvrzení.

Stěžovatel shodně jako v řízení u obecných soudů uvádí, že vydání bezdůvodného obohacení se mohl domáhat pouze po společnosti SÁMO, spol. s r.o., která se stala vlastníkem celé stavby a tím tedy i součástí věci - tlakové nádoby. Společnost poté obchodní dům prodala společnosti Kaufland Česká republika v.o.s. Společnost ENERGOEXPORT CZ, a.s. se vlastníkem tlakové nádoby nikdy nestala a nedostala ji zaplacenou. Se společností Casta a.s. stěžovatel nikdy v žádném smluvním vztahu nebyl a i když nádobu zabudovala do stavby, jejím vlastníkem se nikdy nestala a nebyla ji zaplacena. Společnost SÁMO, spol. s r.o. vždy tvrdila, že tlakovou nádobu zaplatila firmě Casta a.s., nenabídla však k tomuto skutkovému tvrzení žádný důkaz. Bezdůvodné obohacení nelze ani vymáhat po společnosti Kaufland Česká republika v.o.s., neboť s ní stěžovatel také nikdy v žádném smluvním vztahu nebyl a tato společnost koupila celý obchodní dům Kaufland od původního vlastníka společnosti SÁMO, spol. s r.o.

Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a tvrdí, že nezáleží na tom, zda ten, kdo se na úkor jiného obohatil, za věc zaplatil jinému, či posléze věc prodal. Zásadní je, že se stal jako první vlastníkem věci, v tomto případě pouze součástí věci, což soudy úplně přehlížely.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ostatně stěžovatel tvrdí, že proti skutkovým zjištěním námitky nevznáší. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy se v řízení dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) a uvedly, z jakých důvodů neshledávají jeho argumentaci za způsobilou prokázat tvrzení o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného. Právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

S ohledem na argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti Ústavní soud pouze dodává, že v souzené věci je nesporné, že stěžovatel částečně (pokud jde dodání tlakové nádoby) splnil svůj závazek, vyplývající pro něj z platně uzavřené smlouvy o dílo (spočívající v dodávce a montáži tlakové nádoby) se společností ENERGOEXPORT CZ,a.s., tj. dodal tomuto zhotoviteli stavby tlakovou nádobu ještě před tím, než investor stavby vypověděl smlouvu o dílo. Bezdůvodné obohacení mohl získat smluvní partner stěžovatele, který patrně svou část závazku nesplnil, tj. neuhradil mu cenu tlakové nádoby, event. bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele získal ten ze zhotovitelů, který ji použil jako součást předmětu svého díla předávaného investorovi. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že investor poskytl plnění oběma zhotovitelům kompletního díla - obchodního domu - v rozsahu jimi provedených plnění, přičemž odměna za splnění díla byla s oběma dodavateli sjednána jako pevná cena, bez ohledu na náklady jim vzniklé v souvislosti se zajišťováním dílčích činností a výkonů. V celkové paušální částce představující souhrnnou cenu díla byly zahrnuty i náklady na dodávku a montáž tlakové nádoby. Za dané situace nelze považovat právní závěry obecných soudů, dle nichž na straně žalovaného investora nemohlo dojít k majetkovému prospěchu plněním bez právního důvodu (v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.), a to ani na úkor stěžovatele, neboť investor nikdy nebyl v žádném právním vztahu se stěžovatelem a tlakovou nádobu převzal jako součást plnění smlouvy o dílo uzavřené s dodavatelem stavby, za závěry nezákonné či dokonce neústavní. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že vzhledem k osobě žalovaného a ve smlouvě dohodnuté souhrnné ceně za kompletní dodávku díla, v níž byla zahrnuta i cena tlakové nádoby, nebylo nutné podrobně dokazovat, zda finální dodavatel vyúčtoval cenu tlakové nádoby a zda byla cena za tlakovou nádobu investorem samostatně uhrazena. (Zjištění komu z obou dodavatelů, kteří se postupně podíleli na výstavbě obchodního domu byla uhrazena cena tlakové nádoby, mohlo mít vliv pouze na zjištění, který z obou dodavatelů se skutečně na úkor stěžovatele obohatil, nicméně vůči ani jednomu z nich žaloba stěžovatele nesměřovala. Dle zjištění obecných soudů přitom byla tlaková nádoba zaplacena společnosti Casta a.s. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel si ve své argumentaci odporuje, neboť na jedné straně tvrdí, že nemá vůči skutkovým zjištěním výhrady, a na druhé straně tvrdí, že nebylo prokázáno vyúčtování ani zaplacení ceny tlakové nádoby společnosti Casta a.s.)

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právní závěr, dle něhož žalovaný není subjektem, vůči němuž se lze domáhat nároků z titulu bezdůvodného obohacení, nelze ani považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena. Stěžovatel nesporně má právo na zaplacení jím dodané tlakové nádoby, nicméně ze skutečnosti, že žalobě nebylo vyhověno, neboť stěžovatel se tohoto práva domáhá vůči nesprávné osobě, nelze dovozovat porušení základních práv.

Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.