II. ÚS 214/05
II.ÚS 214/05 ze dne 15. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P.G. P., zastoupeného JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, PhD, advokátem se sídlem Panská 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 38/05, ze dne 26. 1. 2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 7/95, ze dne 4. 1. 2005, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12 .4. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 7/95, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 1995, čj. 2 T 7/95-70, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) ,odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9-ti měsíců. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky. Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva odvolání a rozsudek tak nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení. Trest odnětí svobody stěžovatel řádně vykonal a dne 20. 5. 1995 byl vyhoštěn do Bulharska. Dne 18. 11. 2004 požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Svou žádost odůvodnil zejména tím, že dne 21. 8. 2000 uzavřel v Bulharsku sňatek s českou státní příslušnicí, která se nadále zdržuje na území České republiky a za stěžovatelem musí dojíždět. Obvodní soud pro Prahu 4 žádost stěžovatele usnesením ze dne 4. 1. 2005, č. j. 2 T 7/1995-104, zamítl. Konstatoval, že trestní řád umožňuje upuštění od výkonu trestu vyhoštění pouze za splnění taxativně stanovených podmínek uvedených v § 350h odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 57 odst. 3 trestního zákona. V případě stěžovatele přichází v úvahu okolnosti uvedené v § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona, tedy tři podmínky, které musí být dány kumulativně. Soud uvedl, že naplnění pojmového znaku ,,zájem na spojování rodiny", který je jednou z uvedených podmínek, je v případě stěžovatele sporný, neboť podle právního názoru vysloveného v rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. ÚS 13/1999, je třeba rodinou zpravidla rozumět především soužití manželů s nezletilými dětmi a za jistých okolností též s dětmi dospělými. V případě stěžovatele však nebylo doloženo, že by se svou manželkou dítě měl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž zejména upozornil na nesplnitelnost podmínek uvedených v § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona s ohledem na existující vyhoštění stěžovatele. Za nesprávnou také označil argumentaci soudů při definici rodiny.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2005, č.j. 6 To 38/2005, odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně a dále doplnil, že povinností soudu je respektovat platné zákony a podle nich také důsledně postupovat. Pokud stěžovatel i přes vědomí uloženého trestu vyhoštění z ČR uzavřel po několika letech, kdy v republice nepobýval, sňatek s její občankou, učinil tak nepochybně po důkladném zvážení všech z toho vyplývajících obtíží. Stěžovateli byl pravomocně a v souladu s tehdy platnými právními předpisy uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a fakt, že po několika letech uzavřel manželství s českou občankou, není důvodem k postupu podle § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona ve spojení s §350 h trestního řádu. Pokud se jedná o znění novely trestního zákona, týkající se trestu vyhoštění, soud musel konstatovat, že ani v tomto řízení nepřísluší soudům zpětně přezkoumávat pravomocný rozsudek, kterým byl odsouzenému trest vyhoštění uložen.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Opakuje v ní svá tvrzení uplatňovaná před oběma obecnými soudy a namítá, že soudy měly vzít v úvahu možnost poskytnutí pracovního a sociálního zázemí na území ČR, požadovaného v § 57 odst. 3 trestního zákona, prostřednictvím manželky a zároveň nesplnitelnost požadavku na udělení povolení k dlouhodobému pobytu, neboť taková žádost o udělení pobytu by byla z důvodu existence trestu vyhoštění zamítnuta. Podle stěžovatele soudy aplikovaly státní moc jiným způsobem než stanoví zákon, neboť měly vzít v úvahu ustanovení Listiny jako základního dokumentu, který má přednost před ustanovením trestního zákona . Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací soudů týkající se definice rodiny s odkazem na nález ÚS 13/1999. Tato argumentace je podle stěžovatele v rozporu jednak se zákonem o rodině, kde není nikde uvedena podmínka dětí pro existenci rodiny, jednak s čl. 32 Listiny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili, coby účastníci řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 4 plně odkázal na důvody vyjádřené v odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že postup soudu při projednání žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění byl v souladu s platným trestním řádem. Rovněž Městský soud v Praze plně odkázal na obsah svého usnesení.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li těmito orgány porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivé soudní řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.

Obecné soudy při svém rozhodování o "žádosti stěžovatele o podmíněné upuštění od zbytku trestu vyhoštění" správně posoudily jeho podání jako žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění ve smyslu § 350h trestního řádu, neboť institut podmíněného upuštění od zbytku trestu vyhoštění není v žádném zákoně upraven. Byly proto povinny se důsledně řídit ustanovením § 350h trestního řádu, které stanoví, že od výkonu trestu vyhoštění lze upustit, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Toto ustanovení zakotvila do trestního řádu jeho novela, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., účinná od 1. 1. 2002. Jeho smyslem je umožnit upuštění od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku v případech, kdy až po vyhlášení rozsudku nastaly skutečnosti, které by jinak uložení tohoto trestu bránily. Takové skutečnosti jsou vyjmenovány v ustanovení § 57 odst. 1, 3 trestního zákona. V případě stěžovatele bylo správně aplikováno písm. c ) tohoto ustanovení, které vyžaduje kumulativní splnění podmínky povolení k dlouhodobému pobytu, pracovního a sociálního zázemí a splnění předpokladu, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojení rodiny. Stěžovatel totiž ve své žádosti poukazoval na sňatek uzavřený s českou občankou a argumentoval zájmem na spojování rodin.

Lze souhlasit s námitkou stěžovatele, že soudy nesprávně vyložily pojem "rodiny" jako soužití manželů s dětmi. Podle nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 13/1999 Sb., na nějž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí odkázal, je rodinou rozuměno zpravidla soužití manželů s dětmi. To ovšem nelze chápat jako jednotnou definici rodiny, mimo jiné s ohledem na použití slovního výrazu "zpravidla". Taktéž Výbor pro lidská práva odmítá osvojit si jednotnou definici rodiny a za ,,rodinu" považuje ,,všechny osoby, z nichž se skládá rodina v podobě , v níž ji vnímá společnost dotyčného smluvního státu". Právo na respektování rodinného života tedy shodně platí pro ,,biologickou" rodinu i ,,legitimní" rodinu, pokud existuje efektivní rodinný život [Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Masarykova univerzita v Brně, 1997 str.191]. Ústavní soud, vycházeje z výše uvedeného, má za to, že za život rodinný je třeba považovat i pouhý manželský rodinný život.

V případě stěžovatele ovšem nelze přehlédnout fakt, že jeho manželství s občankou České republiky bylo uzavíráno v Bulharsku v době, kdy stěžovateli byl již pobyt na území České republiky zakázán a kdy byl po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody již z České republiky vyhoštěn. On i jeho manželka si museli být při uzavírání sňatku vědomi toho, že stěžovatel na území České republiky pobývat nemůže, a že si tento stav zavinil sám. Přesto s tímto vědomím manželství uzavřeli. Lze tak předpokládat, že byli srozuměni s tím, že společný rodinný život povedou v Bulharsku. Za uvedené situace, kdy stěžovatel svůj rodinný život založil v Bulharsku v době, kdy jeho pobyt v České republice byl jeho zaviněním již ilegální a kdy si musel být vědom důsledků pro něj z toho vyplývajících, nelze považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za protiústavní. Za relevantní skutečnost je třeba v daném případě považovat to, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího jednání předpokládat. Takové ústavní stížnosti ovšem nelze vyhovět (srov. IV. ÚS 108/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, nález č. 28).

Mimo uvedené je nutno zdůraznit, že ustanovení § 350h trestního zákona ve spojení s § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona stanoví vedle zájmu na spojování rodin i další podmínky, které musí být splněny kumulativně, přičemž ani tyto předpoklady nebyly v projednávaném případě naplněny. Sám stěžovatel ani netvrdí, že by ostatní podmínky, jež zákon předpokládá pro kladné rozhodnutí o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, splnil. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že při svém rozhodování respektovaly platné zákony a důsledně podle nich postupovaly (čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). V opačném případě by porušily stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení žádných ústavních práv stěžovatele, nezbylo mu, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2005

J i ř í N y k o d ý m, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.