II. ÚS 2137/13
II.ÚS 2137/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Suchopára, zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, č. j. 29 Cdo 114/2013-411, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 353/2008-355, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2008, č. j. 45 Cm 10/2007-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného (stěžovatele) rozsudkem ze dne 7. srpna 2012, č. j. 9 Cmo 353/2008-355, poté, co jeho přechozí rozsudek ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 353/2008-270, kterým Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2008, č. j. 45 Cm 10/2007-226, tak, že vydaný směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 5257/2009-327, potvrdil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. ledna 2007, č. j. 53 Sm 176/2006-18, a jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4,000.000 Kč s příslušenstvím od 28. dubna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 13.333,33 Kč a náklady řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož námitky žalovaného nejsou důvodné. Zdůraznil, že pravost podpisu žalovaného na směnce byla v řízení zcela prokázána závěrem znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví a obsahem její výpovědi před soudem. K tomuto závěru znalkyně dospěla v rovině pravděpodobnosti, jež je v souladu se soudní praxí a s odbornými kritérii dané problematiky dostatečná pro vyhodnocení této námitky. Výhradu, podle níž žalobce nesplnil kauzu směnky, shledal odvolací soud nepřezkoumatelnou, když žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzu směnky nevylíčil, přičemž s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení je bez významu dodatečné vylíčení kauzy učiněné žalovaným po uplynutí lhůty pro podání námitek. Jestliže žalovaný ve včas podaných námitkách neuvedl dostatečně popsaný důvod vystavení sporné směnky (proč tuto směnku podepsal), nemůže se následně domáhat zániku tohoto důvodu.

3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, č. j. 29 Cdo 114/2013-411, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Podle dovolacího soudu dovolatel totiž ve skutečnosti zpochybnil správnost skutkového zjištění ohledně pravosti svého podpisu na směnce (tj. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nebylo možno dovodit ani z námitky, podle níž odvolací soud nepřihlédl k podáním žalobce a žalovaného, učiněným po uplynutí lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Konstantní judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007) k tomu uvádí, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Dovolací soud zdůraznil, že pokud mají mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit. Závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, pak není v rozporu ani s důvody formulovanými v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5257/2009, když věcné řešení otázky (ne)existence závazku žalovaného, souvisejícího s vybudováním benzínové stanice, by přicházelo v úvahu (jen) tehdy, bylo-li by prokázáno, že směnka byla vskutku z tohoto důvodu vystavena (což žalovaný sám popřel) a že předpokládaná (budoucí) skutečnost, na základě které měla žalovanému vzniknout povinnost, jejíž splnění bylo směnkou zajištěno, následně nevznikla.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav, dosavadní průběh řízení a obsah jednotlivých soudních rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nepředvídatelného a svévolného postupu soudů, což představuje extrémní porušení základních právních principů. V prvé řadě namítá, že odvolací soud se odklonil od svého předchozího rozhodnutí ve věci, a to zejména v otázce posouzení kauzálních námitek ke směnce, takže je jeho rozhodnutí naprosto překvapivé a tudíž svévolné.

5. Další námitky se týkají hodnocení důkazů, které je v otázce posouzení pravosti stěžovatelova podpisu na směnce v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel zastává názor, že z žádného provedeného důkazu nelze s určitostí dospět k závěru, že jeho podpis na směnce je pravý. Odmítá přitom argument odvolacího soudu, na základě něhož postačí, lze-li podpis stěžovatele určit pouze s jistou (ale blíže nekvantifikovanou) mírou pravděpodobnosti. Závěr soudů ohledně pravosti podpisu na směnce považuje za protiústavní, neboť je založen na vybraných důkazech (znalecký posudek) a rozporná tvrzení ignoruje, přičemž u vybraných důkazů staví na neurčitých závěrech.

6. Stěžovatel dále namítá, že došlo k nezákonnému přenesení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu na stěžovatele, čímž došlo rovněž k porušení ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že když obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o nepravosti podpisu na směnce, posoudily věc po právní stránce nesprávně. Přesto tato nezákonnost nebyla důvodem pro připuštění dovolání. Stěžovatel v této souvislosti podrobně rozebírá problematiku přenesení důkazního břemene a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1241/2003.

7. Další námitka týkající se porušení práva na spravedlivý proces spočívá v protiústavní interpretaci a aplikaci § 132 a násl. o. s. ř. Pochybení soudů spatřuje v tom, že nepřihlédly k podáním stěžovatele i žalobce, která učinili po uplynutí 3 denní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Postup Vrchního soudu v Praze, který ignoroval tvrzení žalobce vztahující se ke kauze předmětné směnky, považuje za nesprávný. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že jeho vyjádření ze dne 6. února 2007 bylo doplněním a upřesnění jeho námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu týkajících se neexistence kauzy předmětné směnky a obecné soudy jej zkrátily na jeho ústavně zaručených právech, jestliže tomuto vyjádření nepřiznaly žádnou relevanci.
III.

8. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

9. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal Krajského soudu v Plzni příslušný spis.

10. Námitky stěžovatele lze rozdělit do několika okruhů. Podstatou prvního okruhu námitek je nesouhlas s posouzením pravosti podpisu stěžovatele na směnce. K tomuto lze obecně uvést, že pokud námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (kam zpochybnění posouzení pravosti podpisu nepochybně spadá), jedná se o námitky, k nimž Ústavní soud není příslušný se vyjadřovat a přezkoumávat je. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

11. V dané věci obecné soudy dospěly k závěru, že podpis stěžovatele lze považovat za jeho vlastní. K tomuto zjištění dospěly na základě provedených důkazů, zejména na základě znaleckého posudku, který byl vyhotoven na základě návrhu žalovaného (viz č. l. 24 vyžádaného spisu), a výslechu znalkyně. Proti tomuto závěru stěžovatel brojil tvrzením, že pravost jeho podpisu nebyla prokázána s určitostí, ale pouze s určitou mírou pravděpodobnosti. K uvedenému Ústavní soud pouze dodává, že v rámci civilního procesu soud nezjišťuje absolutní pravdu, ale pouze pravděpodobnost určitých událostí rozhodných pro posouzení konkrétní věci. V civilním řízení soud usiluje o dosažení praktické jistoty poznatků, které vyplývají z provedeného dokazování. Z uvedeného pohledu je závěr obecných soudů získaný na základě znaleckého posudku doplněného výslechem znalkyně akceptovatelný.

12. Další námitka se týkala dle názoru stěžovatele nepřípustného přenesení důkazního břemene. Lze dát zapravdu stěžovateli v tom směru, že existuje judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4674/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007), podle níž popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok. Takový závěr nelze ovšem vykládat tak, že pokud soudy provedly důkaz ohledně pravosti podpisu na základě návrhu žalovaného (a nikoliv žalobce), dopustily se nezákonného přenesení důkazního břemene. Jak již bylo uvedeno výše, byla v daném případě pravost stěžovatelova podpisu prokázána (byť nikoliv se 100% mírou pravděpodobnosti) a pokud chtěl stěžovatel tento závěr vyvrátit, měl k tomu na obranu svého tvrzení předložit relevantní důkazy. Zde se tedy již jednalo o obranu žalovaného vůči skutkovému zjištění získanému v průběhu řízení.

13. Ústavní soud neshledává opodstatněnými ani námitky, že soudy nepřihlédly k argumentaci, kterou účastníci učinili po uplynutí 3 denní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a která se měla týkat zejména otázek kauzálnosti směnky. Soudy tyto námitky (ve vztahu ke kauze směnky) vyhodnotily s ohledem na koncentraci směnečného řízení jako opožděně podané, když stěžovatel v jinak včasných námitkách důvod vystavení sporné směnky vůbec neuvedl. Takový závěr obecných soudů, není s obsahem stěžovatelových námitek ze dne 12. ledna 2007 (č. l. 23 - 24 vyžádaného spisu), jak se s nimi mohl Ústavní soud v rámci vyžádaného spisu seznámit, v extrémním rozporu, a proto v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak pro námitkové řízení nemají relevanci Tvrzení žalobce, která se sice mohla týkat kauzy směnky, pak pro námitkové řízení nemají relevanci, pokud stěžovatel kauzu směnky ve lhůtě vůbec neuplatnil.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.