II. ÚS 2135/12
II.ÚS 2135/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti FININFO s. r. o. "v likvidaci", se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 3051, zastoupené JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012 ve věci sp. zn. 7 To 61/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž se cítí zkrácena na svých právech, jež jsou jí garantována Listinou základních práv a svobod, zejména na právu na spravedlivý proces.

V trestní věci Ing. R. K., v níž byl obžalovaný shledán vinným spácháním trestného činu zpronevěr, změnil krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 1. 2012 ve věci sp. zn. 3 T 187/2008 o nákladech řízení tak, že snížil přiznanou náhradu nákladů řízení poškozené (stěžovatelky) z částky 113 050,- Kč na částku 29 365,- Kč. Toto snížení odůvodnil odvolací soud kompenzací přeplatku odsouzeného při již realizovaném plnění z titulu náhrady škody vůči stěžovatelce.

Stěžovatelka považuje takový postup odvolacího soudu za zcela nesmyslný, neboť odsouzenému by nic nebránilo, aby přihlásil pohledávku z titulu tohoto přeplatku do likvidace společnosti - stěžovatelky. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že nelze (údajný) nárok odsouzeného svévolně započítat v rámci výroku o náhradě nákladů řízení. Nadto stěžovatelka tvrdí, že žádný takový přeplatek vůbec neexistuje, neboť odsouzený měl povinnost zaplatit včetně příslušenství téměř totožnou částku, kterou jí již v roce 2008 uhradil. Ke snížení přiznané náhrady nákladů řízení proto odvolací soud dle názoru stěžovatelky přistoupil na základě nepravdivých a neúplných údajů, a to navzdory písemnému upozornění stěžovatelky na některé nesrovnalosti ve stížnosti odsouzeného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).

V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelčino základní právo či svoboda.

Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Argumentační báze stěžovatelčina podání, jež je fakticky prosta jakékoli ústavněprávní argumentace, tak zařazuje její návrh do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.

Pouze pro úplnost je možno konstatovat, že "kompenzační" postup odvolacího soudu v dané věci není prizmatem ústavněprávních principů sám o sobě nepřípustný. Ústavní soud ostatně opakovaně traktuje, že výrok o náhradě nákladů řízení by měl reflektovat celkový kontext daného soudního řízení (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 350/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 34, str. 317 a násl.). Stěžovatelka nepředložila v ústavní stížnosti žádné důkazy (v podstatě ani v rovině tvrzení), které by svědčily o (ústavněprávně relevantní) újmě, jež by jí postup odvolacího soudu přivodil. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu nevyplývá, že by stěžovatelkou namítané příslušenství částky, týkající se náhrady škody, nebylo tímto soudem reflektováno. Jinými slovy, odvolací soud v případě částky, již stěžovatelce poškozený v minulosti z titulu náhrady škody uhradil, vycházel z částky vyšší, než jakou stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a proto zde není dán prostor pro závěr, že by odvolací soud postupoval svévolně, neboť namítaným postupem odvolací soud na základě dostupných informací "pouze" kompenzoval odsouzeným tvrzenou finanční ztrátu, a to způsobem, jenž zjevné porušení ústavněprávních principů nezakládá.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Závěrem je namístě připomenout, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.